Maitrea magazín - inspirace srdcem

Stojím při sobě a tančím své potřeby

Miluji vyprávět příběhy: slovem i pohybem těla v tanci. Když tedy přišla možnost zúčastnit se tanečního semináře pod vedením Zii Slukové, mé kolegyně a lektorky Tance 5rytmů, a když jsem viděla, jak dlouho jsem své tělo opomíjela, bylo rozhodnuto. Do událostí mého každodenního života navíc i báječně zapadlo téma onoho pátečního večera„ Stojím při sobě – já a moje potřeby“. Ó, kdybych jen tušila, jak hluboko si spolu s ostatními ženami„hrábneme“...

Kruh sdílení

Dvacet žen, dvacet životních příběhů, přesto jeden společný spodní proud, který tiše probublává celým sálem a na svých vlnách nás nese celý večer: „Jsem tady, protože mám pocit, že zatímco druhým jejich potřeby naplňuji beze zbytku, ty mé zůstávají nenaplněné.“ „Jsem tady, protože často ani nevím, jaké moje potřeby vůbec jsou.“ „Uvědomila jsem si, že dokážu být manipulativní, když jde o naplnění mých potřeb.“ A jak později dodává Zia, „mě samotnou překvapilo, kolik žen cítí pocit viny za své potřeby...To jen ukazuje, jak je náš vnitřní kritik skutečně silný. A mě to přivádí k myšlence, že právě jemu bych ráda věnovala některý z dalších seminářů.“

Počáteční sdílení v kruhu nastartovává celý proces a my se postupně vydáváme na cestu...

Chodidla tančí svět

Taneční seminář, proto nejde jinak: začínáme plně ve svém těle - a pěkně od podlahy. „Teď tančí vaše chodidla... nechte promluvit jejich moudrost a dovolte jim, ať jsou to ony, kdo vás vede, ne vaše hlava. Nechte je dělat pohyby, které chtějí dělat...,“ povzbuzuje nás Zia jemně a tím nám neustále pomáhá sestoupat ze své hlavy, v běžném životě opakovaně „přetěžované“ do svého těla. A velký sál Maitrey najednou ožívá nespoutaným proudem čtyřiceti chodidel, které svými pohyby začínají vyprávět příběhy dávné i nedávné, zamlčené i tolikrát vyprávěné. Vytvářejí svůj vlastní svět – a jsou to naše těla, která v něm hrají hlavní roli. Postupně totiž přidáváme další části těla, hlavu a myšlenky až naposled.

A velký sál Maitrey najednou ožívá nespoutaným proudem čtyřiceti chodidel, které svými pohyby začínají vyprávět příběhy dávné i nedávné, zamlčené i tolikrát vyprávěné.

Zvláštností Ziina tanečně-transformačního semináře je, že v něm spojuje prvky tance s metodami osobního rozvoje a řadou praktických cvičení, která člověka, co se jeho psýché týče, skutečně nenechají na stejném místě, ze kterého ten večer přišel. Proč právě tahle forma? „Pro mě je tento přístup naprosto přirozený,“ přináší mi odpověď Zia. „Život totiž žijeme skrze celé své tělo. A pro mě pojem ,tělo´ neznamená jenom fyzické tělo, jeho fyziologie a jeho pohyb v prostoru, tanec, ale také myšlení, představy, emoce. Tělo je také branou k mojí duši... A všechny tyto vrstvy se navzájem prolínají a ovlivňují a do všech se také nějakým způsobem promítá dané téma semináře. A dívat se jenom na jednu vrstvu by bylo  nedostatečné a ochuzovalo by nás to vidět spojitost a propojenost daného tématu ve všech vrstvách. Protože když něco změníme v jedné vrstvě, má to vliv i na všechny ostatní.“

Údolím stínů...

A pak to přichází. „Když nemáme naplněné naše základní potřeby z dětství, hledáme pak jejich naplnění u ostatních: nejčastěji u svých partnerů, našich dětí, přátel, celého světa...,“ vysvětluje základní mechanismus našich často nevědomých tužeb Zia. „Od okamžiku, kdy přijdeme na svět, zhruba do dvou let celý náš život doslova a do písmene závisí na jedné osobě: na naší mamince. A pokud nám ona z nejrůznějších důvodů nedokáže naplnit naše nejzákladnější potřeby, máme v dospělém věku tendenci chtít po druhých, aby nám je naplnili oni. Je tedy potřeba se dotknout právě našeho vztahu s maminkou,“ vhazuje do rozžhaveného kotle další polínko Zia a my pomalu začínáme sestupovat do nejhlubšího údolí své duše, kde každá z nás  nachází to, co napsal její životní příběh. A pokud se některé z nás nedaří sestoupit zcela, cvičení, která podstupujeme, si nás už přitáhnou...

Křičíme, bojujeme s fyzickou silou v podobě naší kolegyně (při práci ve dvojicích), která nám brání dostat to, po čem toužíme, čelíme největšímu zoufalství, kterého je dospělý člověk potažmo malé miminko – jeho vnitřní dítě - uvnitř něj schopný. Na povrch se při tom derou nejenom všechny emoce s tím spojené, ale také naše skryté podvědomé naučené reakční vzorce na každou situaci v našem životě, která je pro nás frustrující, protože nejsou uspokojeny naše potřeby. Těchto vzorců je několik a jak jsem na vlastní kůži zjistila, mohou se prolínat. Například boj, pokud je dostatečně dlouho marný, stejně skončí v rezignaci. „To, co jsi prožívala, byla jenom teorie potvrzená praxí,“ vysvětluje Zia. „Teorie říká, že v krizové situaci systém sáhne po prvotní reakci, kterou v tehdejší krizové situaci prožil. A tak tedy buď bojujeme nebo ztlumíme svou energii až do rezignace... nebo opustíme své tělo, které tím pádem necítíme a ani nemůžeme reagovat, jsme ve stavu šoku, nebo zamrzneme,“ přináší do vědomí metodu somatického prožívání a práci s traumatem Zia.

Na povrch se derou také naše podvědomé naučené vzorce reakcí na situace v našem životě, které jsou pro nás frustrující, protože nejsou uspokojeny naše potřeby.

„Cesta zpátky“ ke své celistvosti ještě ale zdaleka není u konce; tak jako květina, i náš duchovní růst potřebuje nejenom vyživující temnotu, ale ve správný čas i paprsky slunce a jeho hřejivou náruč. A proto i my poté, co jsme si „hrábly“ do svých hlubin a objevily mnohdy nečekané, jsme doslova přepisovaly buněčnou paměť a zapisovaly si do ní pocit, jaké to je, když jsou naše potřeby naplněny kompletně a plně, bez jakéhokoliv smlouvání, diskusí nebo nutnosti si „lásku vlastní mámy jakkoliv zasloužit“.

… zpět na slunce: „Ber, co dávám. Mám dost!“

V tu chvíli mizí sál i ostatní ženy; nevidím nic jiného než natažené ruce mojí kolegyně směrem ke mně. Dělí nás od sebe sotva tři metry, které najednou přesto představují nejdelší tři metry v životě. A přitom se vlastně skoro nic neděje: „jenom“ se dívám své parťačce do očí a přitom neustále opakuji „Potřebuji“, zatímco ona „jenom“ přitakává. Krůček za krůčkem se sunu směrem k ní; tři metry vnitřního boje, zmatku, strachu a úzkostí, které se přehupují do radosti, naděje, lehkosti a pocitu vnitřní síly. Dokonáno jest. Slzy vnitřní bolesti, puštění, úlevy i konečné osvobozující radosti. Natažené ruce směrem ke mně se proměňují v objetí bez kompromisů.

Zpátky do reality mě vrací vzduch v sále – za tu dobu nějak ztěžknul. „A teď se podělte se svou kolegyní o přání, které si teď přejete. Chcete jenom sedět a ona aby vás držela za ruku? Chcete si lehnout a aby byla blízko?... Dopřejte si, jaké to je svou potřebu vyjádřit, a na všech úrovních svého těla, fyzické, emocionální i mentální, si užít její naplnění,“ povzbuzuje nás něžně Zia. Moc dobře ví, jak náročnou cestu z hlubin jsme právě ušly, a že je ten správný čas zahřát se na slunci. Funguje to.

Dětské potřeby v dospělosti

Víc pozornosti? Respektu? Uznání? Bezpodmínečné lásky? Být viděna? Být přijímána i ve své zlosti, smutku, zmatku nebo bezmoci? A co všechno uděláme proto, abychom získaly to, co potřebujeme?? A nejenom my, ženy, ale i muži; každý člověk potřebuje; a je jedno, jestli mu je měsíc, pětatřicet nebo padesát. Co pro to tedy děláme, když jsme dospělí? Stačí se podívat na scénáře, jaké většinou nevědomě hrajeme se svým okolím. „Každý jsme si vypěstoval určité strategie, jak uspokojit své nenaplněné potřeby z dětství. Ty pak aplikujeme ve svém každodenním životě, abychom se nemuseli potkat s pocity bolesti, které se za tím skrývají,“ tiše vysvětluje Zia, zatímco my odpočíváme.

Pointa celého tématu já a moje dětské (nenasycené) potřeby v dospělosti se skrývá v základních dvou okamžicích: první je kompletní vědomé přijetí toho, že co jsme jako miminka nebo malé děti chtěli nebo potřebovali, už nikdy od svých rodičů nedostaneme, prostě nikdy, protože „nikdo kromě nás nemůže odčinit původní ztrátu“, jak říká Zia (takže dovolme svým milovaným partnerům a partnerkám svobodně dýchat)... a druhá je kompletní pochopení a naformátování vnitřního disku na program „Od této chvíle jsem za své potřeby odpovědná jenom já sama/já sám a jsem to já sama/já sám, kdo je schopen se o své potřeby postarat“.

A tak, jako se na závěr každé transformace koná slavnost, i my jsme ten večer oslavovaly; jak jinak než tancem. V tu chvíli v sále Maitrea dvacet bohyň tančilo svůj tanec vítězství, odvahy a taky tak trochu nového počátku.

A co dál?

Přijďte na další Ziin tematický tanečně-transformační večer... a v našem magazínu se už brzy těšte na rozhovor se Ziou! Na ochutnávku: jak se modely chování z těla naší matky zapisují do naší buněčné paměti, co to je strategie šroubováku nebo proč „práce s tělem není pro každého“, jak dodává Zia.

Autor článku: Rina Komorádová