Súfijci mluví básněmi

16. září 2010

Rena Milgrom. To jméno mi zní mysticky samo o sobě. A co teprve když zjistíte, že jej nosí žena, která se věnuje súfismu a súfijské poezii! Bylo jen otázkou času, kdy se potkáme. Přečtěte si, jak vypadá, když spolu dva súfijci mluví, nebo proč nelze nazvat súfijské taneční rituály nazvat "festivalem"...

Co je vlastně súfijský tanec?

To je otázka, která se dotýká obrovské oblasti. „Súfijský tanec“ je vlastně vykonstruovaný pojem, který ve skutečnosti neexistuje. Stoupenec súfijské cesty by nikdy neřekl, že tančí. V jazyce farsí – nebo i v arabštině – existují dva různé výrazy pro tanec. Jeden představuje tanec tak, jak ho známe tady, druhý představuje náboženský pohyb, kontakt s vyšším zdrojem nebo chcete-li s Bohem. Súfismus je mystická větev islámu. Pravdou ovšem je, že dnešní muslimové se k němu hlásí a mnoho súfijců se hlásí k islámu. Tento způsob kontaktu s Bohem existoval dávno před islámem. To ukazuje, že islám není v súfismu stěžejní.

Takže pojem „súfismus“ je starší než islám?

Ne. Před islámem jen neměl jméno. Bylo to prostě lidské počínání. Člověk měl přece vždycky podvědomou touhu kontaktu s vyšším zdrojem. Súfismus jako takový si od devátého století až dodnes prošel spoustou tvrdých a nepohodlných období. Pokud by historie súfismu někoho zaujala hlouběji, doporučuji knihu profesora Kropáčka „Súfismus“ (vydal Vyšehrad v roce 2008, pozn. aut.). Pracoval na ní třicet let.

Jaký súfismus tedy zajímá vás?

Právě ten, který je oproštěn od náboženství a jde cestou ke svobodě jedince. Je to jedna z cest, kde se člověk může spojit s vyšším zdrojem a spolehnout se na něj. Pro mne je súfismus na stejné úrovni jako buddhismus a mnoho dalších cest, které se zabývají spíše člověkem než doktrínami.

To ale znamená, že súfismus, který zajímá Vás, je v ortodoxně muslimských zemích téměř životu nebezpečný.

Samozřejmě. Existují různá bratrstva súfismu od severní Indie až po Kosovo. Tyto súfijské řády se od sebe přitom mohou lišit jako den a noc. Nám je nejznámější turecký řád mevlevi, který je dnes nejdostupnější západním divákům nebo turistům.

To zní podezřele.

To také je velmi podezřelé. Když přijedete do Istanbulu, můžete denně shlédnout vystoupení dervišů řádu mevlevi. Jenže – když to trochu přeženu – to už je trochu něco jako folklorní soubor. Jistě, někteří tanečníci to vnitřně mohou brát vážně, ale je to prostě turistická atrakce. Pro mne je to trochu smutná záležitost. Turecká vláda prostě zjistila, že súfijský tanec je velké turistické lákadlo, a proto jej povolila. Přitom dervišský súfijský řád byl v těchto zemích – a dosud je – potlačován a někdy i pronásledován a trestán. A to je Turecko třeba ve srovnání s Íránem liberální zemí.

Vy jste v Íránu byla na stáži, že?

Ano, měla jsem možnost trochu proniknout do způsobu, který se praktikuje v Íránu. Tento řád mne velice oslovil. Nevztahuje se k islámu, pracuje spíše s mystickou poezií a hudbou.  Zdůrazňuje lásku člověka k člověku.

Co si mohu představit pod pojmem „mystická poezie“?

To je poezie, která vznikala ve 12.-15. století ve střední Asii v oblasti staré Persie. Tehdy zažívala největší rozkvět. Objevuje se ale i v severní Indii. Tato poezie vznikala jako vyjadřovací prostředek těch, kteří nešli cestou islámského práva – šaríji. Aby se mohli vyjádřit, museli tedy používat mnohovýznamové metafory, jazyk poezie. Lze mu rozumět na různých úrovních – buď jej lze vnímat jako krásu slov, představ a obrazů přírody, nebo v něm lze hledat mezi řádky vztah s Bohem. V tom je krása této poezie – něco přináší každému člověku, ať už je na jakékoli úrovni.

Měla mystická poezie nějaké hlavní autory, nebo vznikala živelně?

Autory byli tehdejší vzdělanci. Nejslavnější z nich, Hafez, Rúmí, Attar nebo Sa´dí, znali korán z paměti. Zjistili ale, že to není ta správná cesta a že člověk musí jít ještě dál a od všeho se oprostit. V Íránu jsou tito velikáni uctíváni snad ještě více, než samotný Bůh. I muslimové chodí k hrobu třeba Haféze. Denně tam vidíte skupinky lidí, od malých po ty nejstarší. Všichni recitují jeho básně. Znají spoustu veršů z paměti, protože je používají v dennodenním životě. Lidé v těchto kulturách nemluví přímo – nikdy přece nic není zcela jasné.

Takže když spolu mluví dva súfijci, vlastně recitují?

Dalo by se to tak říci. Používají metafory z různých spisů a děl. Před třemi lety jsme pořádali v České republice Rumi Alive Festival. Přijel jeden profesor z Polska, který vystudoval perštinu. Vyprávěl nám, že se svou ženou, která je Íránka, mluví ve verších. Přišlo mi to nádherné. Nebyl to ale první případ, který znám. Jednou jsme tu měli hudebníka z Íránu, který říkal, že když studoval universitu, vedl po telefonu dlouhé konverzace se spolužáky jenom pomocí poezie. Tímto způsobem spolu hovořili na jakékoli téma! Fascinuje mne, že je něco takového ještě stále součástí jejich kultury.

Co tedy dělá? Skrze pohyb a dech se spojuje se svým podvědomím a s vyšším zdrojem – s Bohem.

Vraťme se zpět k tanci. Pokud by tedy súfijský tanečník nikdy neřekl, že tančí – co potom dělá?

Opomiňme onen uhlazený turecký řád mevlevi, který je pro diváka pastvou pro oči. Co tedy dělá? Skrze pohyb a dech se spojuje se svým podvědomím a s vyšším zdrojem – s Bohem. Dosahuje jiné vlny svého vědomí. To se může dít pouze skrze dech, hlas a pohyb. Některé řády používají pouze dech a artikulaci božích slabik. Íbn Arabí napsal knihu o Božích jménech, je jich stovka. Jiné řády – například mevlevi – provádějí rituály skrze pohyb. My si to představujeme jako pohyb, ale ve skutečnosti to jsou rituální pohyby, které vedou do extáze.

To je pro ně asi zásadní rozdíl, že?

Zcela. Když jsem žádala íránskou ambasádu o podporu našeho festivalu, nemohli mi pomoci. Nazvala jsem jej totiž jako taneční festival. To je pro ně naprosto nepřípustné.

Kde tyto rituály probíhají?

To je také zajímavé. Nejsou přístupné nikomu zvenčí, jsou považovány za velmi niternou záležitost. Měla jsem možnost se jej jednou v Íránu zúčastnit. Bylo to uprostřed noci v domě, který nebyl zvenčí ničím zvláštní. Rituály se pořádají každý týden. Někdy se sejde méně lidí, někdy několik stovek. Ženy, které samozřejmě netančí, jsou odděleny od mužů. Ti tančit smějí a také to dělají. Je to nekontrolovaný, extatický, velmi působivý tanec. Jako by byli mimo sebe – běhal mi z toho mráz po zádech.

Je o rituály v Íránu stále zájem i mezi mladými?

Je. Rituály, kterých jsem se účastnila, navštěvují lidé všech generací – od deseti do devadesáti let. Navíc ti, kdo se věnují hudbě a zpěvu, nemohou súfismus minout. Všichni hudebníci a učitelé hudby jsou totiž súfijci.

Ale přece islám jako takový hudbu potlačuje…

Ano. V Íránu jsou sice povoleny dva orchestry – jeden národní, který hraje klasickou hudbu, a druhý, který hraje íránskou hudbu. Ten ale může koncertovat – když se to podaří – tak jednou za rok. Současná vláda se totiž bojí shromažďování lidí. Na takový koncert přitom klidně přijde pět tisíc lidí. Hudebníci tedy hrají doma jen pro své blízké.

Takže se hudbě učí děti od rodičů?

To je takový paradox: výuka hudba je totiž povolena, existují hudební školy. I pro ženy. Hudba v Íránu je opravdu složité téma a lidé jsou z toho velmi nešťastní. Polovina z těch, které jsem v Íránu potkala, by ze země odešla, jen kdyby měli tu možnost.

Co si k súfismu přitáhlo vás?

Nejprve kultura Orientu, který pro mne byl vždy kolébkou moudrosti – ať už v medicíně, poznání člověka nebo duchovnosti. Přes tai-či a šia-tsu jsem se dostala k tanci. Viděla jsem jej jako kreativní možnost sebevyjádření. Začala jsem s orientálním tancem. Jenže po pár letech jsem došla k velikému zklamání. Uvědomila jsem si, že se tento tanec zaměřuje pouze na vnější krásu ženských tvarů a na svůdné pohyby. Tím se pro mne tento směr uzavřel. Když jsem orientální tanec začala studovat opravdu do hloubky, tedy včetně jeho historie, zjistila jsem, že v minulosti i v současnosti byl tento tanec spojen s prostitucí – ať už posvátnou, nebo neposvátnou. Nemůžeme si namlouvat, že je to duchovní tanec, byť v minulosti se to propojovalo. Lidé v minulosti také brali duchovnost jinak, než ji bereme dnes.

Lidé v minulosti také brali duchovnost jinak, než ji bereme dnes.

Tak začalo hledání duchovní podstaty tance?

Začala jsem se věnovat duchovnímu, nadnáboženskému vyjádření v tanci. Takové vyjádření najdeme v široké oblasti od Indonésie přes Indii až po střední Asii, přičemž mezi jednotlivými oblastmi jsou veliké. V Indii a Indonésii se soustředí spíše na vyjádření mytologie a božských postav. Mě ale zajímala hlavně lidská podstata, která je platná pro všechny – ať už pocházejí z východní nebo západní kultury. Je jedno, odkud člověk pochází nebo jakého je náboženství – zákony přírody jsou pro každého stejné.

Jak by se tedy daly charakterizovat súfijské rituály?

Pohyb jako zdroj kontaktu s vyšším zdrojem. Tyto rituály nejsou omezeny žádnou formou, pohyby nejsou kodifikovány - tedy žádné „teď dejte ruku doprava nahoru“.

Vedete kurz Umění pohybu. Co v něm účastníky čeká?

Je to cesta do nitra. Můžeme se neustále učit o vnějším světě, vesmíru a tak dále. Dokud ale nepoznáme sami sebe, nemůžeme ve skutečnosti poznat ani vnější svět. Zabýváme se systémem vztahů v našem těle i mimo něj.

Tedy sebepoznávání skrze pohyb?

Přesně tak. Svět je plný změn. Člověk se přitom snaží jejich počet omezit, protože každá změna, ať už v práci nebo v soukromí, může být vyčerpávající. A strašidelná – když člověk neví, co ho čeká, tak to může nahánět strach. Jenže změnám zabránit nelze, dějí se neustále, každou vteřinu. Na semináři se proto učíme, jak si ty změny radostně užívat. Ukázkový večer lze navštívit 14. září od 18.00 v Domě osobního rozvoje společnosti MAITREA.

Autor článku: Petr Sedláček

Komentáře

Zpět na předchozí stránku

BRÁNY DOSPĚLOSTI

25. – 31.10.2021

BRÁNY DOSPĚLOSTI

25. – 31.10.2021