Učím lidi rozumět jazyku Existence

8. října 2012

„Každý má v sobě předpoklad a schopnost k probuzení. A každý, kdo věnuje své plné nasazení a oddanost tomuto cíli, ho může dosáhnout. Není ani možné, aby tomu bylo jinak!“ říká v rozhovoru duchovní učitel Naropa.

Pořádáte setkání lidí, takzvané satsangy. Proč podle vás na ně lidé chodí?

Podle mě chtějí zažít hlubokou svobodu, realizovat sami sebe, rozpoznat, kdo vlastně jsou. A někteří také přicházejí bez jakékoliv motivace, vůbec o tom dopředu nepřemýšlejí, jednoduše přijdou a potom mi říkají: ,Bylo to jako magnet, prostě jsem věděl, že tu mám být.´ A tohle mám ze všeho nejradši! Protože takhle to vypadalo, když jsem začal chodit na satsangy já; moje srdce mi tehdy řeklo, že tam mám jít. Někdo ale může přijít jenom proto, že se mu líbí, jaká na setkání panuje atmosféra nebo jak společné zpívání.

Bylo to jako magnet, prostě jsem věděl, že tu mám být.

Ty, kteří přicházejí „jen“ kvůli příjemné atmosféře nebo společnému zpívání, ale také mohlo na satsang přivést jejich srdce. I když oni sami si myslí, že přicházejí pouze strávit příjemný podvečer.

Samozřejmě. Přesto ale může být nebezpečné chodit k nějakému učiteli... Protože i když můžete přijít z jiných důvodů, než z jakých satsang pořádám, přesto se uvnitř vás něco stane, navzdory tomu, jestli chcete nebo ne. Znám řadu lidí, kteří na satsang přišli takříkajíc „náhodou“ nebo protože tam šli spolu se svými přáteli a třeba ani sami pořádně nechtěli. Přesto tam ale zažili hluboký prožitek své pravé přirozenosti.

V čem tedy spočívá to nebezpečí?

Nebezpečné to je pro vaše staré struktury, pro vaše postoje...

Ano, to je ten pověstný „souboj“ mezi srdcem na jedné straně a myslí nebo egem nebo strukturami, či jak to nazveme, na straně druhé...

Jenže vtip je v tom, že dokud ve vás existuje tento ,souboj´, pak stále nejste ve své přirozenosti, nejste sama sebou. Toto všechno je vaše osobnost, identita, která stále nějakým způsobem cítí nějaké obavy, je něčím znepokojena nebo chce být neustále ,nějaká´. Tohle vnímání se ale dost liší od mého. Já nechci být ,nějaký´; jsem takový, jaký jsem. Ve mně není žádný ,boj´, protože nejsem rozdělen. Není ve mně žádná část, která by bojovala proti jiné části. Když ke mně lidé přijdou, tak se stane to, že všechny tyto struktury trpící pod tíhou ,být jiné nebo lepší, než jsou,´ najednou ustanou. Nikoliv nějakým cvičením, ale pouhým bytím. A to je přesně ta kvalita přijímání všeho, co se v nich právě děje. Celý mechanismus chtění být jiní, než jsme, zpomalí, až se úplně zastaví.

Co se děje potom?

Právě v ten moment se probudí naše přirozenost, naše pravé Já a projeví se v nás naprosto jedinečným způsobem. V každém se projeví jedinečným způsobem, protože každý jsme jedinečný. Díky tomu kolem sebe neuvidíme žádné mnohonásobné kopie lidí, kteří by se chovali všichni stejně, ale každý se bude chovat naprosto jedinečně tak, jak to odpovídá jeho přirozenosti. V kterémkoliv náboženství vidíme, že existují určité ,návody´, jak by se všichni měli chovat, všichni stejně: ,Neměli byste se hněvat. Neměli byste se smát... Prostě měli byste být ,nějací´!“...´ Ale jak se každý z nás projevuje, je výrazem jeho jedinečnosti. Výrazem toho, jaký je.

V emailu jste mi napsal: „Nejsem učitel, který přináší poslání, ale přímý prožitek.“ Co jste tím myslel?

Pozadí mého učení, mohu-li to tak nazvat, pochází z hinduistické tradice Sacha a učitelé této linie mě hodně inspirovali; nikoliv tím, co říkali, ale tím, jaký vliv měla na mě a na ostatní lidi pouhá jejich přítomnost.

Mým guru je ShantiMayi, v jejíž přítomnosti jsem zažíval hluboké a plné propojení s jejím srdcem. A tohle pro mě představuje ten nejhlubší proces, jakého lze dosáhnout. Protože i když mohou existovat určité ´návody´ nebo vodítka, jako je třeba zpěv Gayatri mantry (nejuctívanější a ve védské literatuře nejcitovanější mantra, pozn.red.) nebo praktikování určitých sadhán (duchovní praktiky vedoucí ke kultivaci a zkvalitnění života toho, kdo je provádí, pozn.red.), pro mě osobně bylo vždycky důležitější spojení se srdcem mé guru než tyto struktury. Sám Maharaji, guru ShantiMayi, říká: ,Naše podstata je za hranicemi jakéhokoliv náboženství. Nejsme spoutáni hinduismem, buddhismem, zen-buddhismem, křesťanstvím nebo čímkoliv jiným.´

ShantiMay

Rozhodně nejsem hinduista stejně jako nejsem buddhista nebo křesťan; sám sebe nikterak nedefinuji. Nemám žádné návody, žádné své učení nebo knihu, ve které by bylo možné si všechno přečíst. Nemám žádný jeden vyhraněný úhel pohledu ani neprosazuji žádné příkazy, co by lidé měli nebo neměli dělat.

Jediné, co mám, je přímá zkušenost od svých guru. A něco podobného má ve svém srdci každý, protože každý v sobě má předpoklad a schopnost k probuzení. Proto když se s kýmkoliv potkám, budu s ním sdílet sám sebe, s každým budu dělat to samé, ale pokaždé jiným, unikátním způsobem.

Je-li naše přirozená podstata přirozenou součástí nás samých, čím to, že ji během své cesty životem někde ztratíme?

Naštěstí ji neztratíme, ale jenom na ni zapomeneme, což je obrovský rozdíl. (přemýšlí) Touto otázkou jsem se také často zabýval: Proč jsou lidé takoví, jací jsou? Proč jsou sobečtí? Proč velmi často nemilují? Každý z nás přeci touží milovat a být milován, ale ne všichni v této kvalitě skutečně žijí. Proč lidé nežijí v klidu a míru? A proč naopak jich tolik žije ve strachu? Prostě proč nejsou lidé přirození? ... A došel jsem k tomu, že lidé jako jedinci jsou od svého narození hluboce ovlivněni minulostí, kulturou a společností.

To se ale zároveň týká celého lidstva! Všechny války, všechny děsy a obavy o život během uplynulých tisíciletí, všechny náboženské, politické a rodinné podmínky jsou uvnitř nás a staly se tak silnými součástmi našich vnitřních struktur, že si jich většina z nás ani není vědoma!

Jakmile jste ale poprvé vystaveni otázce Kdo jsem?, ať už na satsangu nebo jinde, začnete se postupně od těchto struktur osvobozovat. Od tohoto okamžiku začnete objevovat, že všechny vaše pocity a představy, které jste o sobě měli, že jste vy, ve skutečnosti vy nejste, ale že to jsou struktury vaší osobnosti nebo ega, chcete-li. Není to vždycky příjemná podívaná setkat se s těmito sobeckými, nešťastnými, netrpělivými nebo zraněnými strukturami, které ve většině případů vznikly jako reakce na bolest nebo strach.

Maharaji

A lidé žijící v současné době dělají všechno pro to, aby se těmto strukturám vyhnuli a zažívali určitý druh potěšení. To ale funguje pouze na povrchu, protože pokud se podíváte na lidstvo jako takové, většina lidí zase tak šťastně, svobodně a poctivě nežije.

Jakou roli v tom tedy podle vás hraje duchovní život?

(přemýšlí) Skutečná spiritualita není pro většinu lidí to, že by se chtěli cítit dobře, ale daleko víc chtějí být skrze ni celiství a pravdiví ke svému skutečnému Já. Chtějí vidět, kým jsou, chtějí vědět, zda když mluví se svou rodinou, partnerem nebo přáteli, jsou pravdiví, nebo mají nasazenou masku. Pro lidi je tak nějak jednodušší být ,necitliví´ ve smyslu necítit to, co nás bolí, protože tím chráníme sami sebe. Když se ale otevřeme, staneme se citlivějšími a zranitelnějšími, čímž pocítíme nejenom bolest, ale zároveň také svobodu od všech těchto, řekněme, závaží, která s sebou neustále vláčíme a která jsou důvodem, proč se cítíme vyhořelí nebo v depresi. Není to dvakrát jednoduché čelit otázce Kdo jsem?, ale je to nutné k tomu, abychom rozpoznali svou vlastní přirozenost. A tím rozpoznáme nejenom své skryté bolesti, strachy, emoce, ale také svá nadání, kreativitu a lásku.

Naropa

I já sám jsem po cestě zapomněl na to, kdo jsem. Současně jsem ale nemohl jen tak přijmout, že to, co se nazývá běžnými lidskými podmínkami, by mělo být naším osudem. Zajímalo mě, jestli to je skutečně všechno být lidskou bytostí omezenou podmínkami, věcmi, které mám rád a které nemám rád, být omezen určitými zvyky nebo vlastnostmi. Začal jsem se hlouběji dívat do sebe a znovu jsem procházel všechny představy, které jsem o sobě nebo o světě měl, a ptal se: ,Je to skutečně pravda? Nebo to jsou pouze soudy vzešlé z mojí mysli?´ A tím jsem došel k tomu, že všechny tyto myšlenky jsou jenom na povrchu a navíc že nejsou pravdivé. Tak jsem začal hledat, kdo pod tímto vším ve skutečnosti jsem.

Odpověď na tuto otázku nejspíš nepřišla z mysli...

Ne, více to byl proces fyzický: Nijak jsem své představy neměnil, ony se prostě vypařily samy a v tom okamžiku začalo moje srdce zářit a tančit... A dělá tak každé ráno, když se probudím, kdy v něm cítím hlubokou lásku a je doširoka otevřené – naprosto bezdůvodně, prostě jenom ze své vlastní přirozenosti. (přemýšlí) A obrovskou radost mám hlavně z toho, že toho může dosáhnout každý. Každý! Nejsem žádná výjimka; také žiji ve společnosti lidí a nikde v klášteře, také mám děti, také se setkávám s přáteli... To, jak žiji, jsou pro mě podmínky, jak si představuji, že je ,normální a lidské´.

Řekl jste, že lidé se vyhýbají bolesti, celkem pochopitelně. Mám ale pocit, že to často bývá právě bolest, která nás přivádí k otázce Kdo jsem? a do následného procesu poznání své pravé přirozenosti. Musí to podle vás být vždycky touto cestou, cestou bolesti?

Bolest je často indikátorem něčeho, na co máme zaměřit svou pozornost... Tady bych moc rád zmínil to, čemu říkám jazyk Existence. Ta s námi neustále komunikuje řadou způsobů a naprosto v každém okamžiku. A bolest je jedním z nich. Já vlastně lidem pomáhám se naučit, jak hlasu Existence naslouchat; může to být skrze naše tělo nebo třeba skrz jazyk, který lidé ve vzájemném vztahu k sobě používají... Všechno tohle nám může hodně ukázat a říct, když víme, jak naslouchat a jak se dívat.

Moje srdce je přítomné v každém okamžiku mého života, když pracuji nebo když jsem se svými dětmi.

A co se týká vaší otázky, na počátku mé cesty k sobě nestála bolest, ale naprosto nádherný hluboký prožitek naprostého otevření a blaženosti, který jsem zažil ve třinácti letech. Prožitek vědomí a jednoty všeho se vším, včetně mě. Tehdy to ale trvalo jen krátce, pak se dveře znovu zavřely. Po této naprosto spontánní zkušenosti jsem ale už věděl, že existuje daleko víc, než je pouze život z pozice mysli. A tak jsem se začal zajímat o to, jak v této otevřenosti a naprosté naplněnosti žít pořád.

Kde jste nakonec získal odpovědi na všechny své otázky?

Ve studiu psychologie ani literatury to nebylo; přivedli mě k nim až mystikové. Tak jsem se s nimi začal stýkat a žít v duchu jedné jediné zásady: hledání Pravdy. Od té doby jsem si daleko víc začal všímat, že mi život poskytuje vše, co potřebuji; nejenom okamžicích, které jsou hezké a příjemné, ale také pokaždé, když jsem musel zůstat upřímný a pravdivý sám k sobě, co se týká uvědomění si svých stínů a strachů nebo představ v mé mysli, které nebyly pravdivé. A pak mi také došlo, že tuto zkušenost může skutečně prožít každý z nás.

Dovedu si představit, že být v proudu bezpodmínečné lásky je opojné. Jenže pak tu máme všední život, který vyžaduje naši plnou pozornost, a jako bychom z tohoto proudu vyskočili...
Co tedy udělat pro to, abychom v něm zůstali v každém okamžiku?

Řekla jste „jako bychom z něho vyskočili...“ Ale proč to dělat? Proč z něj vyskakovat? Já z něj jednoduše nevyskakuji, a abych byl úplně upřímný, ani to neumím. Víte, lidé často praktikují aktivní meditaci, jezdí na retreaty nebo žijí nějakou dobu v ašrámu nebo klášteře, ať už to trvá víkend, deset dní nebo deset let. Ale po svém návratu, když přijde běžný život s rodinou a dětmi, přáteli a zaměstnáním, najednou cítí, že už nějak nežijí to stejné otevřené vědomí a kvality, jaké zažívali během retreatu. Pro mě není spiritualita něčím, co praktikujete jenom na půl úvazku na retreatech, ale neustále. Ve dne, v noci. To ale vyžaduje, že jste celou dobu, čtyřiadvacet hodin denně zaměřeni na otázku ,Kdo jsem já´. A děláte to neustále, třeba i teď, když spolu mluvíme, nebo když jíme nebo pracujeme. Většina lidí na to ale zapomíná. Celé je to pouze otázka priorit.

Krásný příklad poskytuje vrcholový sport, třeba olympijské hry. Tito sportovci pracují deset hodin denně sedm dní v týdnu řekněme sedm let pouze pro tři minuty, které předvedou pouze na olympiádě. A na těch, kteří obdrží medaili, je vidět, že těmto třem minutám věnovali naprosto všechno ve svém životě. Ze všeho, co k nim přicházelo, si vybrali pouze to, co vedlo k tomuto jednomu cíli. Když se na tě tak dívám, napadá mě, že kdyby se stejnou energií a zapálením přistupovali k duchovnímu životu, našli by takové zlato také ve svém srdci. Není ani možné, že by tomu tak nebylo! Tomu se říká oddanost a zanícení. Zároveň ale není nutné takhle tvrdě pracovat, není zapotřebí být fanatikem. Disciplína je fajn, ale nic se nemá přehánět.

Moje srdce je přítomné v každém okamžiku mého života, když pracuji nebo když jsem se svými dětmi. Nevzdal jsem se radosti ani běžného života proto, abych dosáhl seberealizace... Ne, dál chodím na pláž nebo tančit; a baví mě to tak jako nikdy. (směje se)

Autor článku: Rina Komorádová

Komentáře

Zpět na předchozí stránku

BRÁNY DOSPĚLOSTI

25. – 31.10.2021

BRÁNY DOSPĚLOSTI

25. – 31.10.2021