Maitrea magazín - inspirace srdcem

Učíme se od dětí, ty jsou u Zdroje

Byla to má první návštěva mateřské školky MAITREA ve Slušticích u Prahy. Jak jsem později zjistila, přesně na den to byl rok od jejího otevření – prvního března. Jako by se tím uzavřel jeden kruh a současně začal další. Symbolika cyklického otevírání a uzavírání nás pak provázela po celou dobu rozhovoru.

Čím žije Táňa Smolková v těchto dnech, na začátku března?

Co se týká práce s dětmi, naplno žijeme probíhajícím masopustem. Brzy nás totiž čeká první masopustní průvod ve Slušticích, přes náves až na místní významná místa. S dětmi tedy chystáme masky a hudební nástroje v podobě různých chrastítek, zpíváme masopustní písničky, budeme chystat i koblížky a tradiční masopustní pečivo...

Zmínila jsi výrobu chrastítek. Z čeho je děti vyrábějí?

Protože u nás máme předměty a hračky z přírodních materiálů, tak to ani nejde jinak, aby chrastítka taková nebyla. Jsou to dřívka, která si děti samy opracovávají, na ně připevní jiná dřívka, která před tím nařezaly a ohladily, a aby to trošku znělo, tak je na dřívku ještě rolnička. Ve výsledku to je tedy výsledek jejich schopnosti ohladit dřívka dojemna, schopnosti najít si krásný tvar a vůbec najít si to správné dřívko, protože každé dřevo má jinou strukturu. Takže výraz jejich osobnosti bude jejich hudebním nástrojem.

Jak dlouho se děti přípravě svého chrastítka věnují?

Masopustní období u nás začíná hned po skončení Hromnic, ten den děti uzavřou vánoční období výrobou svíček ze včelího vosku. A hned potom nastává období, kdy začínáme děti do tématu masopustu uvádět. Samotná práce na chrastítkách je tak posledních čtrnáct dní před vyvrcholením (zdůrazní) slavnosti.

Protože dítě žije okamžikem a nelze počítat s tím, že by dokázalo udržet pozornost třeba měsíc. U dítěte musí mít události v čase stoupající tendenci, mezi očekáváním a naplňováním musí být relativně krátká doba. Na druhou stranu je to ale pro nás také významné, aby některé události trvaly delší dobu.

Proč?

Na tom se děti zase učí vytrvalosti a věrnosti vlastnímu zadání a ideálu, což jsou vlastnosti, které dneska mnoho lidí postrádá. Zároveň se to také týká každé duchovní cesty, každého duchovního školení. Máme představu, že chceme někam dojít, a už tam chceme být, zatímco postupná příprava a vyvrcholení slavnosti představuje určitou cestu, možná se dá i říct zasvěcení. Kráčíme po stezce a postupně, krok za krokem naplňujeme svoje představy. Tohle všechno představuje příprava nejenom masopustu, ale každé ze slavností.

Mluvila jsi o cestě za svým ideálem. Jak to udělat, nejenom ve světě dětí, ale i dospělých, abychom i v tomto okamžiku následování svého cíle byli plně v přítomnosti? Protože náš život probíhá jenom ,teď a tady´, to ostatní je pouze idea, naše představa a přání.

To je pravda a naše schopnost být teď a tady, podle mě, souvisí s radostí ze života. S tím úplně nejprostším, co má člověk k dispozici. Když máme radost ze života, že nás těší být, že jsme rádi tak, jak jsme, teď a tady. To znamená, že pokud chceme s dětmi dojít k nějakému cíli a sledovat cestu, tak musí vždy naplněna radostí a něčím, co přináší potěšení. Neznamená to ale samozřejmě, že bychom dělali jenom to, co nás baví. K tomu ani nechceme děti vést, protože v životě musíme také dělat spoustu věcí, které nás zrovna nebaví.

Jak jste tohle zavedli do zdejší školkové praxe?

Určili  jsme si s dětmi pravidlo, a čím jsou děti starší, tím se na něj snažíme dbát víc, že se na dané věci pracuje každý den chviličku. A to v tu chviličku, kdy z toho má dítě potěšení a kdy ho to baví. Při tom vzniká vedlejší efekt, že se to stane návykem. Že to, co nás těší, má své místo v každém našem dni. Další den se to vrátí a zase děláme to, co nás těší. A tím vlastně s radostí naplňujeme svoji cestu.

Toto cyklické opakování činností, které máme rádi, připomíná opakování cyklu v přírodě…

To je téma, které je pro nás neustále aktuální, protože waldorfská pedagogika je postavena právě na opakování, na rytmu a na vědomí řádu věcí. Ve školce se nám tento řád věcí v nejširším měřítku zjevuje v podobě měnících se ročních dob. V tom, jak Země proměňuje jak mění svoje duševní stavy (usmívá se) a v tom, co nám v danou roční dobu říká tím, co se na ní a v ní odehrává.

Nové období vždycky začíná s určitým apelem na náš vývoj, na naše zdokonalení.

V přírodě i v našem životě vždycky po skončení jednoho období začíná druhé, nové. A když se nad tím zamyslíme, tak se v tom dá vysledovat, že nové období vždycky začíná s určitým apelem na náš vývoj, na naše zdokonalení. Abychom prostě s novým cyklem měli vždycky možnost najít něco, v čem se můžeme vidět nově a jinak.

Mohla bys to nějak přiblížit?

Masopust, tedy to, čím teď nejvíc žijeme, přichází po zimě. Všechno v tomto období ještě zůstává v zemi, všechna síla je skrytá a nový počátek vnímáme jenom z náznaků, ze vzduchu, který najednou voní trochu jinak, tu a tam zazpívá ptáček, slunce svítí také trochu jinak a vůbec celá příroda má jinačí barvy. Ale to podstatné se odehrává v zemi, kde se rozrůstají kořeny, taje sníh a voda, která vznikne, dodá minerály a postupně i ostatní stavební látky rostlinám, které se teprve probouzejí. A ne náhodou naši předkové umístili masopust právě do tohoto období, protože i člověk cítí zrod nových životních sil.

A jak se tahle naše, téměř až živočišná, síla projevuje?

Krásně je to vidět v masopustních průvodech, v maskách, které mají lidé na sobě. Buď to jsou obrazy nejrůznějších zvířat nebo to jsou karikatury, tu tlustá babka, onde nosatý strejda. Jako by tyto masky zhmotňovaly nezpracované obrovské životní síly, které v té době v přírodě působí! Po masopustu přichází Popeleční středa, která proces těchto nevědomých životních sil úplně utne.

Ne náhodou je spojena s popelem jakožto naprosto čistou substancí, materiálem, který prošel hořením a znamená úplně novou kvalitu. A přichází období půstu do Velikonoc, které v minulosti znamenalo přípravu na Velikonoční mystérium. Což je také vlastně probuzení sil.

Má to co dělat nejenom s křesťanskou tradicí, ale také s vlivem pozemských sil?

Období Velikonoc je obvykle v období rovnodennosti, což znamená, že se mění poměr tmy a světla, kterého přibývá. Je to také určitý obraz průchodu branou. Ale máme-li projít branou ke světlu, nemůžeme jít nevědomě, musíme se na to připravit očistou, rozjímáním, zvnitřněním, sebezpytováním a také musíme umět zacházet se svými probuzenými životními silami.

To je podstatou Velikonočního mystéria: schopnost proměny, schopnost vidět věci v novém světle, v nových souvislostech. A to je vlastně také novým začátkem.

A k tomu právě sloužilo období půstu před Velikonocemi. Z tohoto hlediska představuje masopust probuzení k novému životu opuštěním starých forem, které se naplní v masopustní masce. Má svoji naturalistickou podobu a je výrazem něčeho, co už nemůže dál působit. Nová životní síla musí mít jinou formu, a ta se právě vytváří do období Velikonoc. A to je také podstatou Velikonočního mystéria, schopnost proměny, schopnost vidět věci v novém světle, v nových souvislostech, v nové formě. A to je vlastně také novým začátkem.

Masopust jako období živelné síly, půst jako období očištění, zklidnění a pak Velikonoce jako nový začátek a procházení branou… Celé mi to evokuje kruhový cyklus, ze kterého mi vychází, že je třeba se zase vrátit do počáteční živelnosti. Ta nastává až za rok, nebo ve stejném roce?

To je dobré, že to zmiňuješ. Je třeba si uvědomit, že tu teď mluvíme o dvou rovinách. Jedna je čistě přírodní a trvá v průběhu prvního pololetí, až do letního slunovratu. Země se v tuto dobu otvírá, všechno nabývá, všude je plno květů a zeleně a všechna ta síla země jako by se obracela, vystupovala ke kosmu. To všechno probíhá až do svátku svatého Jana.

Člověk se v tom ale pohybuje trošku jinak, to je ta druhá rovina. Samozřejmě, že musí žít v souladu s přírodou, a pokud na tom skutečně pracuje, tak s ní spoluprožívá radost ze síly nového života. Ale tím, že naše tradiční svátky kladou nárok na osobnostní vývoj „já“, postavily zároveň do období letního slunovratu osobnost svatého Jana, který říkal, jak známe z evangelií, „Já se musím umenšovat, aby tys mohl růst“.

Co to znamená v praxi?

Postava svatého Jana přichází s jinou kvalitou, s pěstováním jiné schopnosti. Říká nám, že je to báječné, že je nám dobře a co všechno zažíváme, protože léto je čas dovolených, pohody a bezstarostnosti. Ale že by také mělo být dobře i těm druhým kolem nás...

To nám nejspíš připomíná slunovrat, kdy se pomalu odkláníme od slunce a měníme směr vzhůru ke kosmu, jak jsi o tom mluvila, na směr dolů k zemi...

Ano. Nejde jenom o to pěstovat v sobě porozumění souvislostí, schopnost uchopit nově vzniklou formu z období Velikonoc a převzít odpovědnost za nový začátek. Jde také o to pěstovat v sobě vnímavost pro určitou kvalitu bratrství, svobodu toho druhého a případně z vlastní svobody napomoci ke svobodě druhého.

Projevuje se nějak tahle vzájemnost do vztahu dospělých a dětí tady ve školce?

My dospělí tady ve školce ve Slušticích máme obrovskou možnost naučit se od dětí tyto věci prožít. Protože o čem teď tady spolu mluvíme, jsou naše argumenty dospělého člověka. Takhle myslíme my, dospělí, a jsme schopni s tím nějak pracovat. Ale dítě tohle všechno žije úplně přirozeně. A pokud jsme tohle jeho přirozené žití schopni vnímat, tak tím dostaneme spoustu námětů, abychom o tom my sami mohli přemýšlet.

Děti to v rovině vědomí nemají, ani se jim to nedá nikterak zdůvodňovat a ani s tím nemohou nikterak pracovat. Děti to přirozeně žijí. Hodně dospělých má spoustu témat v hlavě, přemýšlí o nich a nedovede je žít. A děti nám ukazují, jak na to. Nenechávají nás jenom ve světě našich představ, myšlenek nebo tužeb, ony jsou přímo u zdroje, dokáží to žít. A když to dokážeme žít s nimi, tak nám je dobře.

NÁŠ TIP

Zaujaly Vás svátky a oslavy, o kterých Táňa Smolková mluvila? Víc se o nich dočtete v její knize Na cestě od lilie k růži - podívejte se na náš e-shop.

Autor článku: Rina Komorádová