Maitrea magazín - inspirace srdcem

Umyj si svého démona

Nač chodit kolem horké kaše: Jak vypadá vnitřní démon?

(smích) To není právě lehká otázka na začátek...(smích) Vypadá různě. Démon je personifikace něčeho, s čím se nechceme ztotožnit, co se nám nelíbí a co v sobě popíráme. Proto u různých lidí může vypadat různě. (přemýšlí) Především je potřeba říct, že se proměňuje. Pokud pracujeme s jeho personifikací čili mu dáváme určitou konkrétní podobu, tak ta úplně první bývá pro člověka dost děsivá.

Někdy zase bývají spíše nezřetelní, jakoby neviditelní. Jak se s ním ale účastník kurzu nebo klient na individuální terapii postupně seznamuje, démon svou podobu zpravidla mění. A v tom je právě celé kouzlo jeho „zkrocení“, protože se neproměňuje pouze démon sám, ale také vztah člověka k němu a tím i k sobě samému.

Na čem to závisí, jak démon vypadá?

Právě na vztahu, jaký k němu „jeho“ člověk zaujímá. Dokud se ho bojí a odmítá ho, je démon nepříjemný až děsivý.  Jakmile ale pochopí, že démon nevzniknul náhodou, jakmile začne rozumět tomu, co mu chce démon sdělit, začne ho chápat a dokonce s ním soucítit, začne se démon proměňovat z něčeho, co straší, v něco, co člověku pomáhá.

Z vašeho článku pro časopis Psychologie dnes vím, že důležitou součástí práce s vnitřními démony je jejich pojmenování...

Ano, pojmenování toho, co nás děsí, je prvním významným krokem  na cestě k vysvobození. To ukazují i některé mýty a pohádky, například pohádka o Rampelníkovi.  Když unesená přadlenka v této pohádce uhádla jméno svého únosce, zlého skřeta Rampelníka, ten nad ní ztratil svou moc a ona byla opět volná.

Ano, pojmenování toho, co nás děsí, je prvním významným krokem  na cestě k vysvobození.

Co se týká práce s klienty, úplně na začátku je tedy zapotřebí od sebe oddělit „zdravé já“ a „démona“. Toto rozdělení člověk ve svém běžném životě nedělá a obě části se v něm mísí, přičemž on všechny myšlenky, tedy i ty pocházející od „démona“, považuje za své vlastní.... Dá se říci, že člověk běžně doslova neví, čí v kterém okamžiku je. V této fázi se jasně ukáže, že v člověku existuje na jedné straně část, která touží normálně fungovat, milovat a pracovat, a část, blíže nedefinované „cosi“, co mu v tom brání....

... to je ten Závistivec Obecný, Skrblice Neškodná, Opuštěnka Zastrčená nebo U-Bohouš Nejapný?

Ano, přesně! A už krok pojmenování toho nejasného uvnitř nás přináší velkou úlevu. Tím dostáváme něco hmatatelného, konkrétního a definovaného, s čím už se dá velmi dobře pracovat. Poté následuje fáze bližšího seznamování se s touto naší částí: Hledáme, proč v nás je, kdy se v nás objevila poprvé a co od nás chce.  Dobře to jde například metodou dvou židlí, kdy si klient aktivně vyzkouší roli svého zdravého já a roli svého démona.

V této části svého démona začínáme chápat a tím lépe rozumět, co nám  přináší nebo co se máme naučit, ale my jsme to nepochopili a místo toho jsme se ho snažili zbavit. Což je hezky vidět na terapiích, kdy klienti svého démona namalují a pak ten papír roztrhají, spálí nebo vyhodí z okna. Jenže jejich démon zůstává dál a naopak roste tím víc, čím víc ho od sebe odtlačují.

Existuje nějaký hlavní zlom v terapii?

Jeden jediný zlom ne, je to postupný proces. Důležitým krokem je pojmenování démona, o tom jsme už mluvili. Dalším je empatie s ním a pochopení, že představuje určitou naši část, která se démonsky pouze chová. (přemýšlí) Obecně platí, a to nejenom v práci s vnitřními démony, že tím nejdůležitějším v procesu uzdravování je postoj, jaký k dané skutečnosti zaujmeme.

Dají se démoni rozdělit do nějakých typů?

(přemýšlí) Démoni jsou obecně tím, co člověk vytěsňuje a k čemu se nechce hlásit. Existují démoni různých strachů a závislostí, démon malomyslnosti, démon dokonalosti a další.  Moc rád se potkávám třeba s démonem hněvu. Hněv patří mezi nejčastěji vytěsňované emoce. Vědomě se totiž snažíme být hodní, laskaví a milí, ale neumíme zacházet s hněvem. A protože to neumíme, vytěsňujeme ho, a tak v nás postupně nabývá děsuplných podob... V kurzu nebo během terapie člověk „objevuje“, že hněv sám o sobě je v určitých situacích naprosto v pořádku, jde ale spíše o formu jeho projevení, jak s ním zacházet a jak ho používat.

Hněv sám o sobě je v určitých situacích naprosto v pořádku, jde spíše o to, jak s ním zacházet.

Dalším typem démonů, zvlášť u mužů, je třeba citlivost či určitá zranitelnost, která příliš nezapadá do jejich představ o „drsných mužích, které hned tak něco nerozhodí“. Proto svou citlivost spolu s prožíváním smutku nebo bolesti vytěsňují – a už mají svého démona.... Ale pozor, vytěsňované mohou být i pozitivní emoce, například láska.

Existuje nějaký vztah závislosti mezi prostředím a kulturou, ve kterém člověk žije, s podobou démona, kterého si v sobě stvoří?

Ano a právě toto stálo na počátku  mého zájmu o studium psychologie: transkulturální rozdíly v lidské psychice. V různých kulturách se totiž vyskytují různé druhy duševních poruch. Takže psychické poruchy, které mají Eskymáci, tady u nás neznáme a naopak. Rozdíly v démonech také souvisejí s výchovou: To, co bylo tabu za Freuda, už dnes není a naopak se vytěsněným démonem může stát například spiritualita, protože v určitých kruzích není košer, aby se o ní mluvilo nahlas. Podobným příkladem je také démon dokonalosti, kterého „má“ dnes řada lidí.

Ano, tento démon je mi velice dobře známý... (smích) Mluvíme o tom, že aby mohlo dojít ke změně vztahu s démonem a tím k léčení, je nutné si démona nejprve UVĚDOMIT. Je tedy práce s nimi na úrovni spíše kognitivní, nebo prožitkové?

Obojí, ale rovina prožívání a plného procítění je důležitější. K proměně je nutné, aby si člověk prožil (zdůrazní) to, že démona pochopí, že s ním začne soucítit a objeví jeho skryté poselství nebo poklad... Když se to stane, je to opravdu dramatická proměna, často hodně dojemná, protože najednou tu dlouho odmítanou a popíranou část v sobě přijme jako kus sebe sama.

Hezky to popisuje i kniha Pečuj o své démony (více v Našem tipu na konci článku, pozn.red.), se kterou pracuji na seminářích nebo při individuálním sezení, ale nic z toho  nenahradí vlastní prožitou zkušenost.

Jak jste se k metodě „krocení démonů“, která vychází z tradice tibetského rituálu chöd, dostal? Zmínil jste, že vás zajímaly kulturní rozdíly v psychologii člověka...

Ano, ale především to, že si postupy tradiční psychoterapie nedokázaly příliš poradit s  duševními poruchami, které se označují jako psychózy; mezi něž patří například schizofrenie nebo maniodepresivní psychóza a další. Takže když jsem se dostal k metodám z Tibetu a Srí Lanky, ze kterých „krocení démonů“ přímo vychází, byl jsem naprosto fascinován, že tyto tradiční, mohli bychom i říci šamanské postupy i u psychóz fungují! A to v podstatě během několika dnů. Zatímco u nás by byl člověk do konce života označen za schizofrenika, tam si prošel určitou proměnou a odcházel vyléčen, zdravý a normálně fungující v životě.

Co tato metoda nabízí navíc oproti jiným metodám pracujícím s vnitřní integrací všech částí lidské psýché?

(přemýšlí) Podle mě je její síla v relativní jednoduchosti a intuitivnosti. Sám jsem se k ní na samém počátku dostal také právě přes intuici; prostě jsem dělal to, co mi přišlo v tu chvíli správné, aniž jsem měl hlubší povědomí o této metodě. Výsledky, které přišly, byly fascinující.

Metoda krmení démonů pomáhá člověku dospět a uvědomit si, že nic není černobílé. Pomáhá přijmout sebe i svět. Přes prožité drama vede nakonec k soucítění a k laskavosti. Happy end. (směje se)

Je možné tomuto vnitřnímu rozkolu předejít, zabránit mu?

Nemyslím si. Podle mě to je nevyhnutelné, protože to souvisí s tím, jak se formuje naše já od útlého dětství přes pubertální období silného vymezování až po dospělé uvědomění si, kdo jsem... Rád bych ale zmínil ještě jednu věc: Spousta lidí, kteří pracují na svém osobním rozvoji, mají vizi a touhu směřovat primárně do toho, co je příjemné, mírné, milující... Chtějí dosáhnout toho, čeho dosáhl Buddha, nebo chtějí napodobit konkrétního duchovního učitele. Naprosto tomu rozumím a nic proti tomu nemám!

Jenomže k dobru a lásce není možné dospět, aniž bychom zároveň do sebe neintegrovali všechny naše ostatní postoje a polohy, i ty nepříjemné nebo divoké...Tuto fázi prostě přeskočit nelze. A také je dobré mít na paměti, že rozpoznáním jednoho démona to nekončí; většinou jich v sobě máme víc...

Čili démony nezavírat nikam do krabice nebo do skříně, ale věnovat jim pozornost, opečovávat je...

Ano, opečovávat je, starat se o ně, nakrmit je a vychovat! Jako byste takového vytáhla démona ze sklepa: Aby se s ním dalo jednat, musíte ho nejdřív pořádně umýt, ostříhat, vyčistit mu zuby, naučit ho jíst příborem... A pak se nestačíme divit, že se z něj může stát dokonce velmi milý společník přinášející  do našeho života neuvěřitelnou inspiraci a lásku.

NÁŠ TIP

Jsou Vaši vnitřní démoni podvyživení, zanedbaní a celkově zalezlí někde hluboko Vás? Vytáhněte je na vzduch, to pomáhá. Podívejte se na www stránky Jana Bendy, třeba se jim jeho způsob práce s nimi bude líbit. Na seminář Jana Bendy a Michala Mynáře Krocení démonů v nás si chvilku počkejte, ale knihu, ze které oba lektoři na svém semináři čerpají, si můžete přečíst už nyní - Pečuj o své démony – Starobylá moudrost pro vyřešení vnitřního konfliktu je čerstvá novinka našeho nakladatelství.

Autor článku: Rina Komorádová