Už dost řečí, že zpívám falešně!

16. září 2015

Kdo z vás neslyšel od okolí: „Raději nezpívej. Zpíváš falešně.“ A vy jste pak opravdu přestali zpívat a vyjadřovat své pocity a názory hlasem. Lektorka zpěvu a „terapeutka duše“ Monika Obermajerová objevila praktický způsob, jak nalézt zpět svou vnitřní sílu k sebe-vyjádření, k prozpívání se k vlastní duši.

Moniko, co pro tebe znamená zpěv?

(Smích) To se mění s věkem, se zkušenostmi a životními událostmi. Dřív byl pro mne zpěv záchranným pásem. Moje dětství nebylo úplně ideální a zpěv mě vždycky nějakým způsobem zachraňoval, vracel k sobě. A v podstatě to dělá doteď, akorát, že se ta kvalita a pochopení významu zpěvu mění.

Co jsi u sebe objevila, když jsi začala pracovat s hlasem?

Já jsem vždycky chtěla zpívat. Od dětství jsem prostě věděla, že budu zpěvačkou. Ale nikdy jsem nechtěla být vedena, tzn. jít na konzervatoř. Nakonec to tak ale stejně dopadlo. Když mě začnou učit, jak zpívat, tak se ztratím, tak mi vezmou to moje, myslela jsem si tenkrát. Začala jsem tam přesto studovat a během těch šesti let jsem téměř uvěřila, že to asi nikdy nebudu moct dělat, že jsem netalentovaná nula a že zpívat je taková věda a tak složitá, že stejně i po šesti letech studia nevím nic. A pak jsem s oddechem zjistila, že to bylo způsobem vedení (smích).
Tak jsem hledala dál. Cítila jsem někde v sobě obrovský talent a potenciál. Říkali mi, že nemám talent, že jsem nula a vždycky budu nula a přitom ve mně to křičelo: „To není možný! Takhle to vůbec necítím…“ (smích)

Říkali mi, že nemám talent, že jsem nula a vždycky budu nula a přitom ve mně to křičelo: „To není možný! Takhle to vůbec necítím…“

A jak jsi našla v sobě tu vnitřní sílu nepodlehnout tlaku okolí? Spousta lidí si tohle vyslechne a stáhne se do sebe...

Hm. To byli skoro všichni z mé třídy. Většina z nich dělá sekretářky nebo šly na mateřskou, jiní šli dělat nějakou „normální“ práci (smích). Jsme asi tři nebo čtyři, kdo zpíváme. Měla jsem vždycky strašný vztek. Říkala jsem si: „Co vy o mně vůbec víte, že můžete takhle o mě mluvit?“ Ale neměla jsem žádné pořádné výsledky, které by ukázaly opak. Já jsem cítila, že musím jít dál, dokážu se přeci naučit zpívat ty vysoké tóny, po kterých od dětství toužím, a jen stále nevím, jak na ně. V roce 2007 jsem už zoufalá prosila „nahoru“. Říkala jsem si, že přeci musí být způsob, jakým mohu já zpívat vysoké tóny. Jen na to přijít, jak se k nim konečně dostat. (smích)

A přišlo to?

Přišlo to. Krásnou „náhodou“ se ke mně  dostala úplně geniální hlasová technika z Dánska. Jmenuje se patřičně, a to kompletní vokální technika (angl. Complete Vocal Technique, CVT). Před svým prvním kurzem jsem byla zhrzeným skeptikem, ale po kurzu totálně nadšená a jako znovuzrozená. Lektoři nám říkali: „ Ať tomu věříte, nebo ne, tato technika funguje okamžitě.“ A ne, že musíte léta cvičit a nevím, co ještě. Prostě postupně popřeli úplně všechno, co jsem za šest let slyšela milionkrát. Na konci kurzu jsem byla tak nadšená, že jsem vše hned začala testovat na sobě i na svých žácích. Výsledky byly téměř okamžité, byla jsem vděčná, že se mi tohle stalo, přišel ke mně velký dárek (smích).

Ať tomu věříte, nebo ne, tato technika funguje okamžitě.

Otevřelo mi to oči a znovu vrátilo touhu ke zpěvu a k hudbě. V CVT učí v mnohém přesný opak toho, co se tradovalo na konzervatoři. Co mě nadchlo snad nejvíc, byl partnerský přístup lektora ke klientovi. Vždy jsem věděla, že autoritativní přístup mě brzdí a blokuje a k ničemu nemotivuje. V technice CVT používají základní principy koučinku, neberou klienta jako nulu, ale zjistí, co už umí, a na tom staví dál. V CVT mi ukázali, jak to ve zpěvu lze dělat jinak - i s humorem a lehkostí - a přitom se skvělými výsledky. A když to funguje na mně samotné, mám touhu to předávat dál. Miluju, když lidi, kteří ke mně přijdou s přesvědčením, že vůbec nic neumí, stejně už během první hodiny dokážou něco, z čeho vykulí oči překvapením a jsou nadšení a chtějí přijít hned znova.

Zharmonizovaný krystal vody z pokusů Masaru Emota. (Jsme ze 70 % voda.)
Zdroj: http://sooryayogusa.org/

Slupka za slupkou se sloupává, až se člověk dostane k sobě, že?

Jojo, musíme začít každý u sebe. Najít, proč a co vlastně chce dotyčný zpívat, čeho tím on chce docílit. To dává každému vlastní motivaci. Nejsem to já, lektor, kdo určuje směr, ale klient. Já jsem „průvodce na cestě“, mám „mapu“ a „buzolu“ a vím, jak k cíli dojít.
Když přijde ke mně žák, hned se ptám, jak mu je, jak se cítí? Abych zjistila, je-li psychicky uvolněný a bude tedy schopen fyzicky fungovat? A když není, je třeba to řešit, prodiskutovat, povolit, abychom mohli zpívat a používat tělo, které je jinak stresem (vztekem, strachem…) zablokované a ztuhlé.

Když jsem to u tebe zažila, tak jsem večer nemohla usnout, jak mnou projížděla neskutečná energie. To byl pro mne zážitek. V životě mi neřekli, že umím zpívat, a já pak zpěvem dokázala rozproudit energii, jako kdybych pět hodin cvičila jógu.

(Smích) No jasně, to s tím souvisí. A nezáleží, zda jdeme přes balet, hudbu, herectví. Když se člověk ponoří do sebe, dotkne se svého vnitřního Boha, sladí se s ním. A je jedno, přes který nástroj k Němu přichází, ve výsledku je to všechno totéž a konečný zážitek je vždycky stejný.
Vždy se rozsvítí náš energetický systém a my jsme v harmonii. Hlas je skvělým nástrojem, protože ho má každý kdekoli kdykoli k dispozici.

Když se člověk ponoří do sebe, dotkne se svého vnitřního Boha, sladí se s ním.

Jaké typy lidí k tobě chodí jako klienti? Mají nějaký společný znak? Společné touhy, nebo naopak bloky? Všimla sis něčeho?

Říkají mi: „Já jsem si myslel, že neumím zpívat. Že zpěv není pro mne.“ Já se ptám: „Co pro tebe mohu udělat? Co ode mne chceš?“ A on na to: „Já bych chtěl trochu zpívat nebo prostě poznat svůj hlas…, poznat, kdo jsem, když mluvím…, chci na někoho zavolat a bolí mě z toho v krku …, je mi z toho špatně.“ To už vlastně popisují své bloky.

Když ke mně přišel profík, byla to fajn práce, zajímavá. Ale často jakoby spíš chtěli slyšet: „Hele, děláš to všechno dobře,“  než, „měl bys  na sobě víc pracovat“! Většinou ke mě přicházejí tzv. „touživci“, jak já jim říkám. „Touživci“ bývají otevření. Nutím je hulákat, projevovat se nahlas, zkoušet si emoce různých postav, aby skrze sebe nechávali proudit různé energie v různých rolích. Říkám jim: „Tohle nejsi ty. Je to vypůjčený pocit, jen to zparoduj a pozoruj.“ Je potřeba, aby u mne člověk trochu „zešílel“, protože jinak se nikam nehneme.

A zvládají to? Není to pro některé labilní typy nebezpečné?

Úplně labilní typy ke mně nechodí. A je na mně, abych vycítila, kam až mohu s dotyčným jít. Dělám to už dlouho a z reakcí mých žáků mám pocit, že se mi to daří. Stane se, že s některým žákem si nesedneme a náš vztah sám tzv.“vyhnije“. Když to ale má ten správný tah, tak ke mně chodí lidi i několik let a mají úžasné výsledky. Někteří říkají, že je to pro ně skvělá psychoterapie.

Učila jsi i lekce pro těhotné Prozpívejte se mateřstvím. Jak to probíhalo? Co to těm ženám dalo?

Programu říkám Souznění (dělám jej už léta i pro veřejnost). Je to relaxačně meditační zpívání, prozpívání těla a jeho čaker samohláskami. Díky rezonanci hlasu v těle si lidé mohou víc uvědomit své tělo, fyzické pocity, což je pak cenné speciálně pro „těhulky“ a jejich miminko.

Když k tobě chodí lidé déle, lze po určité době poznat, že se uvolnili v krční čakře, že se jim uvolnily bloky a zažívají změny v životě? Získají energii říkat „ne“? Máš takovou zkušenost?

Vždycky, když přijdou, ptám se jich, co je u nich nového. Co za ten týden vypozorovali, zažili, co dokázali prakticky využít? Od toho často startujeme.

Flétna, když ji ucpete, nebude hezky pískat. Bude znít divně, udušeně. To je totéž u těla. Tělo je nástroj jako celek. Zpívat dobře, umět používat svůj nástroj, to vyžaduje ochotu být v těle přítomen, cítit a plnit jeho potřeby, cítit a povolovat bloky. Při Souznění se rozeznívá pomyslná “roura“ podél páteře. Vede od pusy podél rovné páteře až do pánve a při bujné fantazii ještě mnohem výš, nad hlavu a mnohem níž, do země pod nohy. Takže se nepracuje jen s krční čakrou, ale i se všemi ostatními. Jinak se neozvou spodní rezonance a hlas zní jako plochý nebo ostrý, prostě nějak nepříjemný, ucpaný. Pokud mám zablokované například svoje třetí energetické centrum, centrum síly, tak nedokážu vydat a udržet pevný hlas. Abych mohla správně hulákat (a potom to samozřejmě kultivovat), musím na to mít sílu. Musím si dovolit svoji sílu. A tu sílu mi poskytne moje harmonická třetí čakra. Pracujeme na povolení celého energetického tunelu uvnitř těla, takže se objevují všechny možné bloky a ty se začnou hýbat. Čili - ono to není, že se hned uleví, ono se často může i dočasně přitížit. Když se dělá velký úklid, taky je nejdřív víc nepořádku. Nováčka to může vystrašit. Během úklidu se však rozhodujeme, co nám slouží, a nepotřebné vyhodíme.

Jaké to pak je pozorovat, když to v sobě lidi objeví?

Svítí jim oči. Chvilku koukají a srovnávají si v sobě nový pocit. Jako by viděli v zrcadle ne sebe, ale někoho, koho dobře znají, ale koho dlouho neviděli.

Může se stát, že se toho, co vidí, co zažijí, leknou a couvnou? Že se leknou své vlastní síly?

První pocit bývá to, co jsem řekla. A hned ten druhý, kdy se snesou z oblaků na zem, bývá: „Ale tohle když udělám doma, v práci, tak to bude na nože. Jak si tohle mám prosadit v životě? Bude to drsný.“ A bývá to drsný. Ale drsnější mi přijde popřít sebe sama, svoji duši, to je drsné pro mne jako bytost. Tamto druhé je drsné pro konkrétní vztahy, které byly zvyklé, že jsem „hodná holka“.

Drsnější mi přijde popřít sebe sama, svoji duši.

A co si nejraději zpíváš?

Když se mě ptali, jakého mám idola, tak jsem nechápala, protože o hudbě jsem takto nikdy nepřemýšlela. Uvědomila jsem si, že nemám žádného. Ráda zpívám cokoliv. Baví mě vzít si píseň a zazpívat ji po svém. A když mi vyčítají, že je to v originále jinak – co je mi po originále? Někdy znám píseň jen z úst mých žáků, a tak si ji zpívám zcela po svém. A to je na tom NEJ. Baví mě zpívat skoro cokoliv, hlavně pak šanson a relaxační hudbu. Díky dokonalému systému CVT slyším přesně, co s hlasem dělají všichni ti profíci, umím to rozebrat a většinou napodobit. Díky technice mám svůj hlas pod kontrolou, mám přístup k mnoha barvám svého hlasu. Vím, jak hlasem vyjádřit všemožné pocity, hlasitosti, jak udělat emoce slyšitelné, klidně pokaždé jinak podle mé momentální nálady. Ano, to probouzí moji duši, baví mě ta schopnost zpívat. Zpívala jsem i s metalovou kapelou. Mám doma cenu Anděla za žánr Hard´n´Heavy, za desku The Garden of Wishes. A do toho jsme měly se sestrou vydané CD meditační hudby. To mnohé překvapilo.

Taky jsem to zažila. Chtěla jsem si zazpívat písničku, ale řekla jsem si: „Já nejsem ta zpěvačka. Můj hlas nenapasuju do jejího vyjádření. Já si to vyjádřím svými pocity, svým prožitkem. Zazpívám to jinak. Nebude to znít tak, jak od ní, ale bude to moje a v tom budu opravdová.“

Přesně. Svým zpívajícím žákům doporučuji naposlouchat si píseň, rozebrat si, co zpěvák dělá za hlasové mody (tzn. způsoby použití hlasu - jsou celkem čtyři), a zkusit to přesně po něm. Takto si člověk může prožít pocity, které mu jeho vlastní energie sama neumožní. Ale když se píseň naučí, tak už ji raději v originále neposlouchat. Jen to limituje, radí, co cítit, předurčuje, jak frázovat. Někdy je dobré zkusit si píseň zazpívat jako třeba Christina Aquilera, ta má dokonale zmáknuté všechny čtyři mody. Ale není to o tom, nacvičit píseň, okopírovat ji a potom ji nechat zkamenět. Jde o to hledat, jak bych ji dnes zazpívala já, abych pořád sama sebe aktivovala, můj hlas je živá bytost a udržuje mě naživu.

Můj hlas je živá bytost a udržuje mě naživu.

Jsme stvořeni k hudbě.

Každá duše zpívá. Každá lidská bytost je hudební tvor. A nechci hlásat klišé o tom, že každý umí zpívat. Myslím to jinak. Povím něco o alikvótech. Alikvóty jsou vyšší harmonické tóny a zní v každém lidském hlase, stejně jako v každém přirozeném zvuku, např. u strunných nástrojů (kytara, housle). A hlasivky jsou taky takové struny. Alikvóty se dají vyjádřit matematicky, poměrem. Třeba oktáva se matematicky vyjádří 1:2. Potom kvinta 2:3, kvarta 3:4, velká tercie 4:5, dál 5:6, atd. Jde to do nekonečna. Jenomže my to už neslyšíme. Dál už to vnímá jenom naše duše, je to spíš světelný paprsek než zvuk. Tyhle poměry, třeba 2:3, jsou např. naše plíce. Jedna plíce má dva laloky, druhá tři, 2:3 kvinta. Člověk je 7:8. Učí se to v malířství, 8 dílů je celý člověk, z čehož hlava tvoří jeden díl, tzn. 7:8. Prsty na rukou, na nohou, délka paže, délka od zápěstí k lokti, to všechno je v dokonalých poměrech. Zlatý řez totéž. Vše je v nějakém matematickém poměru a matematika je hudba. Alikvóty jsou matematika. Poměr něčeho k něčemu. Bůh se vztahuje k hudbě, hudba se vztahuje k člověku. Je to dokonalé. My jsme znějícím organismem, jsme stvoření hudbou. Jen proto držíme pohromadě. Lidské tělo je hudba sama, akorát že může být zablokované.

Stalo se, že někoho nešlo rozezpívat?

Měla jsem klienta. Když zpíval, vystačil si na třech tónech, měl pevné dno zespoda a strop shora a bezpečně se pohyboval v tom svém malém prostůrku. Nedovolil si ve svém těle vzbudit silnou emoci (výšky) ani vibraci (hloubky), která by ho pustila nad jeho strop; pod hranici jeho dna.
Během společné práce se jeho rozsah rozšířil na jeden a půl oktávy a v hlase měl stabilitu. Mohl se při zpěvu zapojit do skupiny, aniž by působil disharmonicky. To jsou velké kroky pro jednotlivce. Samozřejmě v životě planety asi moc ne, ale možná jo, protože on posunul sám sebe, vylepšil svoji hudbu, a zapojil se tak do harmonie celku. 

Akce lektorky v Maitrei:
06.02.2016   HLAS DOKOŘÁN, vědomá práce s hlasem

Z vlastní zkušenosti mohu říct, že jsem byla Monikou a jejím předáním zpěvu unesená. Zažít pocit, že dokážu zpívat, byl pro mne velkým mezníkem a povzbuzením.
Monika Obermajerová vyučuje pravidelně v Praze a o víkendech na workshopech po celé ČR. Občasně koncertuje s různými hudebními uskupeními.
Web: http://hlasdokoran.blogspot.cz

 

 

Autor článku: Bára Pečová

Komentáře

Zpět na předchozí stránku

BRÁNY DOSPĚLOSTI

25. – 31.10.2021

BRÁNY DOSPĚLOSTI

25. – 31.10.2021