Vnímejme své tělo! Děti to umí...

10. září 2014

Jak se to dělá vnímat své tělo? Podívejte se na malé děti, ty to umí...., dokud v nich dospělí nezačnou jejich dětskou pohybovou spontánnost formovat podle svých vlastních představ nebo podle jiné „autority“. Povídala jsem si s autorkami knihy Vnímání těla Eliškou Horákovou a Hanou Kandlerovou.

„Po necelém roce, kdy jsem se nemohla pohybovat a jen jsem popocházela a mnoho času trávila ležící v posteli, se mi postupně zmenšil svalový objem. Kromě svalů se mi začala uvolňovat také mysl a já postupně mohla komunikovat a poznávat své podvědomí,“ říká v úvodu knihy Vnímání těla Hana Kandlerová. Nemusíme ale zacházet tak daleko, abychom své tělo – konečně- začali „vnímat“.

Žádné setkání není náhodné. A setkání těchto dvou žen už vůbec ne: Eliška Horáková, pedagožka v mateřské škole a tanečnice moderního scénického tance, vytvářela za svých studiích bakalářskou práci. Předložila ji Haně Kandlerové, vysokoškolské pedagožce a arteterapeutce zaměřující se na práci s tělem, zda by jí práci vedla. Myšlenky se vzájemně propojily a vznikla kniha Vnímání těla, o které jsme si také povídaly.

Hanko, Eliško, vnímáme my, lidé podle vás své tělo dostatečně?

Hanka (H): Právě proto jsme napsaly tuto knížku... (směje se, pak zvážní) Jak já, tak Eliška se pohybujeme ve školství a všimly jsme si, že od dětství postupně vnímáme své tělo méně a méně. Když se Eliška objevila s tím, abych jí vedla bakalářskou práci, zajásala jsem. Psala přesně o tom, o co jsem se delší dobu zajímala: Jak dětem zpřístupnit tělesnou výchovu a vůbec vztah k tělu jiným způsobem, než jaký si pamatujeme ze svého dětství my. Školství se sice obnovuje a využívá i alternativních technik, například jógu nebo psychomotoriku, ale pořád mi chybělo něco, co by se víc dotklo naší duše.

Začala jsem tedy vymýšlet, jak toto „něco“ zpřístupnit starším žákům základní školy a později také vysokoškolákům, zatímco Eliška se specializuje na předškolní děti.

Takže vám jde o to propojit naše tělo s duší.

H: Ano! Aby člověk, když se zkoncentruje, zrelaxuje a uvědomí sám sebe, poznal, že on sám není jenom tělo, ale že v něm je obsaženo daleko víc, než s čím se běžně setkává.
Eliška (E): Podle mě nám chybí schopnost zastavit se a obrazně řečeno „vydechnout“... Vnímat své tělo nejenom z pohledu jeho aktivity, třeba při sportu nebo tělesném cvičení, nevnímat jenom nárůst svalové hmoty, ale také duši. Toto spojení těla a duše chybí. Hodně mi to ukázaly děti v mateřské škole a mateřských centrech, kam docházím, protože u nich toto spojení funguje perfektně! Právě díky tomu jsem začala vymýšlet aktivity, které ho prohloubí a podpoří, místo aby ho děti postupně ztrácely, jak se teď děje.

Chybí nám schopnost vnímat tělo nejenom během jeho aktivity, třeba při sportu, ale spojené s duší.

Jak poznáme, zda je naše tělo spojené s duší, či nikoliv?

H: Velmi jednoduše: (směje se) Vždycky, když své tělo nebo jeho pohyby posuzujeme (zdůrazní), tak spojeni nejsme. Nehýbeme se prostě přirozeně...

... a co to je přirozeně? Mám pocit, že jako dospělí už ani nevíme, co to znamená „náš přirozený pohyb“.

E: Náš přirozený pohyb je takový, kdy jsme naprosto uvolnění, jsme v pohodě a nebojíme se, nemáme strach se vyjádřit! Tato naše určitá „dospělácká“ strnulost a ztráta schopnosti být přirození i ve svých pohybech souvisí s vyjadřováním emocí, zvlášť pozitivních. Respektive jejich nevyjadřováním. (usmívá se)

Ukázala se zajímavá věc: Když jsme s dětmi tančili volný tanec, kterým se zavřenýma očima vyjadřovaly, co právě cítí, a když jsme pak dělali kontaktní cvičení vzájemně mezi sebou, tedy jsme se na sebe usmívali, ukláněli se a podávali si ruku, tak se potom děti samy sebe vzájemně víc dotýkaly a vyjadřovaly vůči sobě víc citu, něhy a empatie! Dospělí mají ze vzájemného tělesného kontaktu strach...

Myslíte, že se tato vzájemná blízkost může do vztahů mezi lidmi promítnout i dlouhodobě?

E: Určitě! Protože se to stalo: Všimla jsem si, že po roce se děti, se kterými jsem tyto aktivity prováděla, k sobě chovají jinak, lépe. Asi právě proto, že v tanci a při jiných aktivitách mohly volně, svobodně vyjádřit, co cítí. Aktivity obsahují i fantazijní prvky, takže to děti zároveň i baví. (směje se)

Děti, se kterými jsem aktivity prováděla, k sobě chovají jinak, lépe.

Ještě k přirozenosti pohybu: Jak ho v sobě objevit, když ten náš současný je podmíněný a řadu let úspěšně, každým dnem posilovaný. Už jsme prostě zvyklí na své zaběhnuté způsoby pohybu, chůze, postoje.

H: Velkou roli v tomto procesu hraje čas. A to říkám z vlastní zkušenosti: téměř rok jsem se pohybovala čím dál tím míň a byla spíš víc upoutána na lůžko – a další téměř celý rok mi trvalo, než jsem si naprosto přebudovala své tělo. A nešlo jenom o znovuvybudování svalové hmoty. Šlo hlavně o uvědomování si (zdůrazní), jak své tělo držím. Z anatomického hlediska bylo potřeba prokrvit, oživit takzvané svalové smyčky, které do té doby nebyly na nové postavení těla naučené.

Říká se, že rok si tělo zvyká na novou váhu, a já bych klidně řekla to samé o vytvoření nových svalových smyček. To je dost dlouhá doba na to, abychom se naučili své svaly jinak zatínat a také je jinak vnímat (zdůrazní).

E: Ale i když nebudeme procházet tak extrémní situací jako Hanka, tak nám to určitě několik měsíců bude trvat, právě proto, že tělo má svou paměť. V takovém případě pak není tolik důležitý objem svalů, nebo jak zpevněné tělo vypadá na pohled, ale především jeho funkčnost. Já osobně jsem přešla z mnohaleté gymnastiky na expresivní tanec, a co považuji za klíčové v každém podobném „přerodu“, je dělat to, co je mi příjemné! Nejenom v rovině pohybu. (usmívá se)

Na vaší knize je sympatické, jak se obě dvě tím, o jakou „cílovou skupinu“ se zajímáte, vzájemně doplňujete.

E: Je to tak a tohle prolínání je umocněné tím, že v aktivitách nejde jenom o pohyb jako takový, ale i o hudbu, o relaxační prvky, pracujeme s přírodninami, jako jsou kaštany, kamínky... Na tom je krásně vidět, že i když jsou jednotlivé aktivity přizpůsobené věku dítěte, tak použité prvky fungují u všech věkových kategorií.

I když jsou jednotlivé aktivity přizpůsobené věku dítěte, použité prvky fungují u všech věkových kategorií.

H: ... i u terapeutů a učitelů, kteří je s dětmi provádějí! (směje se) V našich vzdělávacích a výchovných přístupech hodně postrádám jakési rituály, které by dětem pomohly s tím vnímat aktivity, které právě provádějí, daleko komplexněji, spojitěji. A tím i potom celý život. A přitom je to docela jednoduché, stačí jenom přidat víc prvků a klidně z jiné oblasti, než které se právě věnují.

Jakých prvků? A jak to potom vypadá konkrétně?

E: Třeba hudbu, tanec, kreslení, společné zpívání nebo vytleskávání, vzájemný dotek... Vyhradit si pevný čas, třeba každé pondělí ráno a sednout si s dětmi do kroužku a popovídat si, jak se každý měl, co prožil, co mu udělalo radost... Jde o to, že se děti takhle o sobě dozví mnohem víc - ne že si to mezi sebou řeknou dvě kamarádky. Tohle děti neskutečně sbližuje!
H: Tohle se, myslím, dobře dělá s dětmi ve školce a na prvním stupni. A mám radost, když vidím, že se to už děje! Na druhém stupni se to ale postupně vytrácí, není na to čas... Kde ale vidím prostor, jsou právě různé „výchovy“ – tělesná, hudební, výtvarná... Vzájemně je propojit!

Tak to mě zajímá: Jak propojíte tělocvik s výtvarnou nebo hudební výchovou?

H: (usmívá se) Na začátku hudební nebo výtvarné výchovy si děti třeba zatančí, pomocí tance vyjádří, co zrovna v tu chvíli cítí. Nebo naopak, na začátku tělocviku se pustí hudba a děti se zavřenýma očima něco jen tak spontánně nakreslí, klidně i kdyby to byly jen nějaké čáry. Pak se obrázky rozloží do kruhu a děti kolem nich zase zatančí. A třeba si mohou představovat, že tančí kolem posvátného totemu. (usmívá se)
E: Osobně tohle vnímám jako začátek postupné změny, kterou musí projít celé naše školství... Nejde změnit všechno najednou, musí se začít postupně.

Nejde změnit všechno najednou, musí se začít postupně.

Je tedy vaše kniha pro terapeuty a učitele? Nebo podle ní mohou aktivity se svými dětmi provádět i rodiče doma?

H: I pro učitele i pro rodiče. Ale je dobré, když je dětí víc pohromadě, alespoň čtyři. Knih o józe nebo o duchovním rozměru člověka existuje spousta, nechtěly jsme opakovat, co už bylo řečené. Chtěly jsme, aby ten, kdo knihu otevře a prolistuje jí, aby se aktivitami inspiroval a poznal sám na sobě a na dětech, že to skutečně funguje...
E: ... a ještě to je příjemné! Hlavně nám jde o to, aby si lidé více uvědomovali své tělo a to, že ho mohou používat daleko kreativnějším způsobem – k vyjádření sebe sama, svých emocí... (odmlčí se, pak se usměje) Podle mě by si nabízené aktivity měl nejdřív na sobě vyzkoušet sám dospělý, aby lépe poznal sám sebe – co mu dělá dobře a co ne.
H: V dnešní době stoupá počet hyperaktivních dětí nebo dětí s poruchou pozornosti a pedagogové si už s tím neví rady, je to opravdu náročné, to vám jako pedagožka mohu říct... Proč tedy nepoužívat techniky a aktivity, při kterých se zharmonizuje a uvolní jak pedagog, tak i děti. A navíc se vzájemně poznají z jiné, niternější strany.
E: Děti mají obdivuhodnou paměť, nejenom mentální ale i tělesnou. Prožitá zkušenost se nezapomíná. A i když třeba dítě ještě neumí své pocity vyjádřit slovy nebo myšlenkou, jeho tělo ví (zdůrazní) velmi dobře. (usmívá se) A když se na to později naváže, tak si tělo vzpomene. Nedávno mi děti řekly, že si pamatují aktivity a cvičení, které jsem s nimi dělala před třemi lety!

Hodně mluvíme o aktivitách, které s dětmi provádíte. O nich je vlastně celá vaše kniha; kdybyste měly zmínit jednu jedinou, která by to byla?

E: Za mě je to aktivita s názvem „Tanec ve snu“. Už jsme na ni dneska několikrát narazily: jde o tanec se zavřenýma nebo zavázanýma očima, během kterého vyjádříme to, co se děje uvnitř nás. Úplně pustit všechny myšlenky, jak při tom vypadám nebo co za pohyb mám teď udělat... Nejdřív se tančí na místě a pak se jde postupně do prostoru. A kdo chce, může se vyjádřit i výtvarně, protože mají k dispozici archy papíru a pastelky.
Kniha je především průvodce, který nabízí možnosti. Nechceme nikomu striktně nařizovat, co a jak se má dělat, „aby to bylo správně“...

Kniha je především průvodce - nabízí možnosti. Nechceme nikomu nic striktně nařizovat.

... protože v této rovině nic jako „správně“ neexistuje.

E: Přesně tak! Děti samy si vyberou, jestli chtějí danou aktivitu dělat nebo jestli se budou jenom dívat a poslouchat hudbu a pak se v jednu chvíli přidají.
H: Jen si říkám, co se potom v životě děje, kde je ten předěl, ona pomyslná tlustá čára mezi touto nádhernou dětskou spontaneitou – a tím, že „to vypadá divně, to se nedělá“...

A je to skutečně tlustá čára? Není to postupný proces „formování“, nabalování na sebe toho, co nám předkládá naše okolí?

E: Asi to tak je. A člověk se tím vším musí postupně prodrat, nebát se a pořád to zkoušet, zas a znovu a hledat, co mu vyhovuje. A to platí jak pro starší děti, tak pro dospělé: prostě se zvednout a něco udělat! Ukázat světu, že „teď tu stojím sám za sebe - já jsem já“! Malé děti to umí dokonale. (směje se) Každý jsme na tomhle světě originál.

Náš tip:

Kniha Vnímání těla by měla v našem nakladatelství vyjít letos na podzim. Pokud Vás toto téma zajímá, sledujte průběžně www stránky nakladatelství Maitrea.

Hanu Kandlerovou coby arteterapeutku najdete v Praze ve Výtvarném atelieru Malování a kreslení a také v luhačovickém centru Kvetoucí strom, Elišku Horákovou můžete vidět v tanečním divadle MIMI FORTUNAE a také v jednotě Orel Strážnice jako vedoucí dětí v tanci a pohybu.

Autor článku: Rina Komorádová

Komentáře

Zpět na předchozí stránku

Tajemství pánevního dna

29. – 30.8.2020

ZNOVUZROZENÍ

4. – 6.9.2020

Radostné sebevyjádření

27. – 30.5.2021