Všichni jsme v této polévce

12. září 2011

„Mohu být tím, kdo zpívá, ale nemohu být tím, kdo dává lidem sílu. Tu získávají jenom ze svého vlastního vnitřního bytí,“ říká americký hudebník a zpěvák Krishna Das, po světě známý zpěvem kirtanů. Přečtěte si překlad vybraných částí rozhovoru, který vzniknul původně pro časopis The Sun Magazine. Ptá se Alexis Adams.

Podělíte se s námi o příběhy lidí, kteří chodí na vaše koncerty?

Vzpomínám si na workshop v Kalifornii se svou kamarádkou, učitelkou jógy. Všichni účastníci se měli posadit do kruhu a každý říct, proč přijel. Tohle není zrovna můj styl. Vzpomínám si, že mě hned napadlo Tak tohle je plýtvání časem... A pak první osoba, která byla na řadě, řekla: „V pondělí ráno jsem začala první kolo chemoterapie. Řekli mi, že mám nevyléčitelnou rakovinu mozku. Jsem tady, abych nabrala trochu síly.“

To mě naprosto odzbrojilo. Viděl jsem, jak moc chvalozpěvy pro lidi znamenají, kolik toho z nich mohou čerpat – často víc než já sám. Nakonec to byl krásný retreat. S tou ženou jsme se stali dobrými přáteli. Zemřela před třemi týdny.

Dostávám emaily od lidí, kteří píší, jak jim moje CD pomohla překonat rozvod, smrt dítěte nebo těžkou nemoc. Dávají jim sílu a k tomu jsem opravdu pokorný. Mohu být tím, kdo zpívá, ale nemohu být tím, kdo dává lidem sílu. Tu získávají jenom ze svého vlastního vnitřního bytí, se kterým se spojí během chvalozpěvů.

Může chvalozpěv také vést k bolesti, zármutku nebo utrpení?

Může. Když zpíváme, nezkoušíme se dostat výš. Neznamená to tedy, že bychom selhali, když se necítíme šťastní. Léčení a hluboké spojení s láskou uvnitř nás je někdy bolestivé. Může nás to dovést do kontaktu s něčím, co jsme skryli. A je to právě bolest, která nás vede k hlubším otázkám: Co je to, co hledáme? Co skutečně potřebujeme?

Víte, tohle je blues. Zpíváme blues. A v našem truchlení je radost a síla. Je v něm krása. A slzy nejsou znamením selhání. Tohle je svět slz. A existuje spousta různých druhů slz.

Jaké jsou výzvy takovéto práce?

Jednou z nich zůstat zdravý, abych v ní mohl pokračovat. Stárnu a také není tak jednoduché na cestách jíst zdravě a pečovat o sebe. Další výzvou je udržet laťku a dávat ze sebe sto procent na rozdíl od mých obvyklých tří. (směje se) Ale díky milosti mého gurua má práce nestárne. V okamžiku, kdy si sednu, abych začal zpívat, pouštím jakoukoliv nudu, myšlenky, vzpomínky, soudy.

Když jste začal poprvé zpívat veřejně, jak jste našel publikum?

Poprvé jsem zpíval kirtany ve škole jógy Jivamukti Yoga School v New Yorku. Zavolal jsem jim a oni mi řekli: „Jasně, v pondělí večer přijďte.“ Zrovna tam probíhal program pro trénink učitelů jógy a já zpíval asi dvacet minut, než začali.

Takhle jsem v tom pokračoval každé pondělí měsíc nebo dva. Jednou večer jsem přišel jako obvykle, ale učitelé tam nebyli. Prý odjeli do Indie a několik měsíců se nevrátí. Tak jsem si tam sednul a zpíval dvě nebo tři hodiny. To samé jsem udělal příští pondělí a příští a stále přicházelo víc a víc lidí. Pondělní večer se stal mým večerem.

Vystupoval jste už před tím?

Ano, když jsem byl mladší, byl jsem blázen do blues, folkové muziky a rock-and-rollu. Vždy jsem byl zpěvákem.

Dnes večer jsem si opravdu užívala otázky a odpovědi, na které byl prostor po kirtanech. Kdybyste vedl podobný workshop, jako byl tento, v Indii, ptali by se tamní lidé na to samé?

Ano a ne. Existují zřejmé kulturní rozdíly, ale v zásadě chce každý kdekoliv na světě to samé. Každý by to mohl pojmenovat jinak nebo si myslet, že to je něco úplně jiného, než po čem touží někdo jiný. Mohlo by to vypadat, že se to liší člověk od člověka. Ale touha po bezpodmínečné lásce, klidu a štěstí je společná každému člověku a každé kultuře.

Tragédie západní kultury je, že jsme učeni si myslet, že štěstí je něco vně nás, takže nevíme, že to máme hledat uvnitř. Lidé na Východě jsou lapeni do touhy po materiálních věcech jako my, ale aspoň u nich existuje vědomí, že majetek může přijít a zase odejít; těla přicházejí a odcházejí. Princip karmy a reinkarnace jim dává jiný pohled na tok života a jeho odtékání.

Odhlédnuto od toho, jakou zlost vůči sobě cítili, nikdy tam nebylo jakékoliv potlačování nebo odvracení se.

Neřekl bych tedy, že mají jednodušší život. Mají své vlastní problémy: chudobu, hlad, nemoci. V těchto podmínkách je těžké být šťastný. Ale oni se nenávidí tak jako my – anebo jsem to u nich aspoň nenašel. To je, myslím, proto, že se ve většině případů citové projevy nepoužívají jako nástroj kontroly a ovládání lidí.

Když jsem žil v indické rodině, mohli křičet, jak chtěli, ale odhlédnuto od toho, jakou zlost vůči sobě cítili, nikdy tam nebylo jakékoliv potlačování nebo odvracení se. Já sám jsem vyrůstal v americkém domě, kde jsem donekonečna slyšel samé „Nezvyšuj hlas!“ a „Nedívej se na mě tak!“

(...)

Teď budu tak trochu ďáblův advokát: Je možné, že se vaše problémy vynoří z pochybností o sobě samém a přehnané víry v sílu ostatních?

Ne, v mém světě je guru všemocný, ale guru není vně mě, někdo, kdo mi dává sílu. Skutečný guru je vlastně mé vlastní srdce, má vlastní přirozenost. Vnější guru – osoba, která si říká „guru“ – je jako zrcadlo, které mi ukazuje, kde mám místo lásky uvnitř sebe, a připomíná mi, abych ho stále a stále otvíral, i když mé západní vzdělání na mě křičí pravý opak. Naneštěstí, západní psychologie vidí lásku a krásu vně nás, dál, mimo náš dosah.

Cítíte se stále jako Zápaďan?

Naprosto. Ve skutečnosti je mi čím dál tím jasnější, jak moc „západní“ jsem, když vidím, jak je pro mě náročné pravdivě žít to, co mě můj guru naučil. Když se někdo Dalai Lámy zeptá na soucit, odpoví, že první osoba, která si soucit zaslouží, jsi ty sám. My Zápaďané tento důležitý první krok přehlížíme.

Musíte si stále připomínat, že se máte rád?

Každým dnem. Potřebuji trénovat, jak zjemňovat a otvírat své srdce. Zápaďané mají tendenci si svá srdce obestavět tlustou skořápkou, která je většinou tvořena jejich vlastním egem, identitou: „Já jsem zdravý“, „Jsem oběť, „Jsem osvícen“.

Pro mnoho z nás žijících za „Západě“ má slovo guru nádech negativního stereotypu nábožensky prodejného člověka, který obelhává své ovečky, tedy ty, kteří ho následují.

Je zcela bez diskuse, že lidé vzali tuto roli plně za svou a že ji používají nejenom ve svůj prospěch, ale zároveň ji i zneužívají. To ale není případ Maharaj-ji (indický guru, ke kterému se Krishna Das vydal a v jehož ašrámu zůstal po tři roky, pozn.red.) Dokážete si představit, že potkáte někoho, kdo je naprosto bezpodmínečně šťastný? Kdo nic od nikoho, ani od vás nepotřebuje? Kdo ani nepotřebuje, abyste tu byla?

To vás prostě „přinutí“, že chcete být v jeho přítomnosti pořád, protože vám to dovoluje být sama sebou. Skuteční guruové vás milují pro to, jací jste, ne proto, co pro ně můžete udělat nebo co jim můžete dát. Maharaj-ji by nám nikdy nedovolil, abychom mu cokoliv dali. Kolemjdoucí by mu chtěli věnovat peníze, ale on by to nepřijal. Nikdo si ho nemohl koupit, protože on už všechno měl.

Někdy vypadal jako nenápadný malý stařičký muž, jindy z něj zase doslova sršel jas a třpyt. Téměř jste se na něj nemohla podívat. Zkoušela byste to, ale příliš zářil. Musela jste se dívat jinam. Byl v něm právě přítomen veškerý vesmír. Byl jak Mister Universe. (směje se) – (narážka na soutěž krásy typu Miss Universe, pozn. red.) Vždycky o sobě říkal, že má na sobě dva ochranné vrstvy: tu vnější, kterou nosí vždycky, a pod ní ještě vnitřní, kterou si obléká, aby nás ochránil.

Praví guruové se nesnaží učit; učí pouze tím, že jsou, svou existencí.

Protože dívat se na skutečného Maharaj-jiho by bylo jako dívat se přímo do slunce – to by vás oslepilo. Sám se takto zakrýval, aby mohl žít ve světě s ostatními lidmi. Tento třpyt máme uvnitř sebe všichni, říkal, ale nevíme o tom.

Praví guruové se nesnaží učit; učí pouze tím, že jsou, svou existencí. Slovo guru znamená „ten, kdo rozptyluje temnotu“, což je naprosto odlišné od toho „dávat světlo“. Dávat světlo znamená dávat někomu něco, co ještě nemají. Guruové ale odstraňují nános temnoty a ukazují, co už tam je.

Odstraňují z vás nenávist sebe sama, vinu, stud, strach. Guru je někdo, kdo sám vůči sobě toto všechno už skutečně zdolal a teď žije pouze pro to, aby pomáhal druhým. Není tam žádná příkrost nebo trpkost, pouze dokonalá láska a přijetí – a také určitý druh jakéhosi kosmického spokojeného chichotání, protože tomu všemu ještě dokonale nerozumíš. Není to posměch, spíš výzva „Pojď! To zvládneš!“

(...)

Během jedné vaší promluvy dnes večer poukázal někdo z publika na to, že ve spojení s buddhismem mluvíte o hledání „něčeho“ spíš než o hledání „prázdnoty“.

Když mluvím o „hledání“, nemyslím to ve filosofickém slova smyslu. Nicota, prázdnota,vyprázdněnost – to všechno jsou filosofické koncepty, kterým je těžké porozumět. Ve skutečnosti nepředstavují úplně to, čím bych trávil svůj čas. Mluvím o hledání lásky, která trvá, o štěstí, které nezávisí na majetku nebo na tom, jak nás druzí vidí a vnímají, a o síle, díky které se vypořádáme s těžkými obdobími v našem životě.

Nic versus něco: To jsou otázky, které si lidé kladou, pokud nemají vnitřní vědomí. Zkoušet tomu porozumět za pomocí naší mysli je nemožné. Musí to být prožité, zažité a když to zažijete, je to přesný opak toho, co jste si před tím myslela, jaké to bude. Ta vaše část, která si myslí, že tomu rozumí, nakonec musí odejít dřív, než se objeví skutečná pravda. Je to podobné, jako co o chvalozpěvech říkal indický mystik z 19. století Ramakrishna: „Každé opakování Posvátného Jména je, jako když zasejete semínko.“ A toho semínko později uchvátí vítr a nese ho tak dlouho, až dopadne na střechu starého domu v krajině Nikoho, kde se zaklíní mezi střešní tašky.

Za nějaký čas tašky prasknou a semínko může zapustit kořeny do hlíny. (Hliněné střešní tašky starých domů se v Indii nevypalovaly, proto nebyly tak tvrdé). A tyto kořeny rostly a rostly, až zničily celou střechu a celý dům. A Ramakrishna říkal, že tento zničený starý dům je oddělená entita, o které věříme, že jsme my sami.

Tato oddělenost, tento izolovaný pocit „mě samotného“ ale nezůstane, s tím jak jdete hlouběji do sebe a rozpoznáváte, že vy jste celý vesmír, řekněme. Můžete stále fungovat, ale jakmile se jednou přestanete identifikovat sám se sebou, už nebudete potřebovat všechny věci, které jste dosud potřebovala k běžnému životu a k tomu, abyste se cítila dobře.

Nebudete potřebovat lidi, aby vás milovali, aby vás ctili nebo respektovali. Nebudete potřebovat sami sebe se všemi svými majetky, protože budete ve spojení se svým přirozeným smyslem mít se dobře, který je uvnitř našeho srdce. To je to „něco“, co se snažíme najít.

Zní to, jako bychom v procesu hledání toho, o čem mluvíte, riskovali, že všechno ztratíme.

Ano! A to je na tom to krásné. Riskujeme ale jenom to, že ztratíme své oddělené já a utrpení, které přichází spolu s ním. Víte, tyto velké bytosti typu Maharaj-ji mají naprosto odlišný smysl vnímání toho, kdo jsou. Jednou v Indii, když jsme zrovna jedli, se Maharaj-ji obrátil na Dadu, svého oddaného stoupence, a řekl mu: „Jím skrze všechna tato ústa.“ Kdo je ten, kdo jí skrze všechna ústa? Vědomí. A vědomí v tobě je stejné jako vědomí v něm. To je ten jeden, kdo právě jí.

Znovu opakuji, můžeme o těchto myšlenkách mluvit, ale je důležité na nich neulpívat. Musíme neustále všechno pouštět: zvyky, vazby. A musíme být opatrní, protože jinak se stíny vrátí, budou nás pronásledovat a obtěžovat. Musíme si jich být vědomi, abychom je mohli nechat jít a pustit je. Můžeme se od nich osvobodit a udělat si každý den nové, ale musíme se začít ptát: Proč si všechno tohle trápení vytvářím? Odkud tyto vzorce pocházejí? Tyto zvyky takhle přemýšlet?

Pokud pod tím vším máme nevědomý pocit, že si nezasloužíme lásku, pak, jedno v jakém množství láska přijde, jí pro nás nikdy nebude dostatek. Nejdřív musíme ucpat díru, kudy odtéká voda, a až potom můžeme nádobu naplnit. A touto dírou je všechna naše sebenenávist a neschopnost převzít odpovědnost sám za sebe. To není záležitost filosofie, to je záležitost našeho všedního každodenního života. A vědomí si toho budeme jedině praktickým procvičováním, protože díky tomu začneme své vzorce vidět jinak a přestaneme se s nimi identifikovat. Popřípadě je necháme jít a díky tomu se potom objeví přirozený pocit štěstí.

Nejdřív musíme ucpat díru, kudy odtéká voda, a až potom můžeme nádobu naplnit.

Náš život je plný lidí, míst, psů, koček, špíny v záchodové míse, hromad špinavého prádla, špinavého nádobí ve dřezu. Jak se s tím vším potýkáme, jak to ve svém životě přivítáme, je základ k tomu, jak vnímáme sami sebe. Pokud vidíme nádobí ve dřezu jako něco, co na nás navalil někdo zvenčí, a sami sebe vidíme jako oběť tohoto mizerného nádobí, zapomeneme, že jsme to byli my, kdo ho tam dal. (směje se)

Existuje jedna modlitba: „Guru je ten, koho vidím přímo před sebou. Smekám před guruem.“ Jinak řečeno, guru je všechno, co se teď v tvém životě nachází. Všechno, co vidíš – osoba v zrcadle, nádobí ve dřezu -, je guru. A když tohle přijmeš, že všechno je guru, tvým učitelem, pak se naučíš, jak s tím zacházet nejlíp, jak umíš, namísto toho, abys s tím bojoval.

Tak, jak to říkáte, to zní velmi jednoduše.

Mohu to jedině říkat sám sobě. Když říkám, že věřím, že zpěv a praktické procvičování pomáhá, je to proto, že to pomohlo mně. Ale je to postupný proces. Jak říkají v Indii, nemůžete z hada strhnout kůži, protože tím byste ho zabili; ale ve správný čas had kůži shodí sám. Naše vzorce, naše příběhy a to, jak zažíváme sami sebe – to všechno je naše kůže.

Kdybyste ze svého současného životního stylu naráz skočili do jiného, třeba začali žít v Indii někde v jeskyni bez televize, svých bagelů (kynuté kruhovité pečivo s otvorem uprostřed, typické v USA, pozn.red.), prostě bez všeho, nejspíš byste se zbláznili. To by bylo to stržení kůže. Zpěv je pro mě skvělým cvičením, protože nemusím kvůli tomu být zalezlý v jeskyni. Nemusím nosit speciální oblečení. Nemusím být do ničeho zasvěcen.

Všichni jsme v téhle polévce, já také. Plavu kolem spolu s veškerou zeleninou a nudlemi a narážím do hrášku a mrkve. A jako vy i já se snažím se z ní dostat, ale po chvíli zjišťuji, že to není tak zlé. Můžeme se vznášet, kroutit svými prsty na nohou a tou zeleninou po sobě házet.

Když praktikujeme, jsme ve hře, a to je na tom to hlavní. Nedáváme si příliš důvěry v to, že jsme ve hře. Praktikování je vzácná a nádherná věc, ale nikdo nám za to nepoplácá po rameni. Dělám tu svou práci, protože věřím, že bude fungovat. A tato víra není založena na slepé víře; je založena na mé vlastní zkušenosti.

Praktikování by mělo být souzeno podle toho, jak se cítíš. Ale aby ses naučila, jak to udělat, abys to pocítila, je nutné věnovat pozornost tomu, jak se cítíš. A to je pro nás trochu divné, protože nejsme zvyklí si takovýmhle způsobem naslouchat. Jsme zvyklí pouze reagovat na rány osudu a modřiny, které nám uštědří, ne na to, abychom přemýšleli. Teď jsem hodinu zpíval a ztišil se tím trochu. Součástí tohoto procesu je naučit se, jak věnovat pozornost tomu, co pomáhá právě tobě. Potom začneš nakládat svým životem jako jeho účastník, ne oběť.

redakčně zkráceno, překlad: MAITREA

 zdroj: www.thesunmagazine.org

Krishna Das v pražském hotelu Alwyn, říjen 2011

Autor článku: Rina Komorádová

Komentáře

Zpět na předchozí stránku

BRÁNY DOSPĚLOSTI

25. – 31.10.2021

BRÁNY DOSPĚLOSTI

25. – 31.10.2021