Maitrea magazín - inspirace srdcem

Vypněte svého kritika, posílíte umělce

Od března povedete v Maitree Umělcovu cestu. Tématu kreativity se věnujete už řadu let. Co považujete za hlavní stavební materiál tvůrčích bloků?

V průběhu života zažijeme situace, hodnocení a traumata, z kterých vyvodíme závěry, vytvoříme „program“ o sobě a o světě. Dospějeme například k přesvědčení, že nejsme dost dobří, nezasloužíme si to, nemáme talent, nemá to cenu, a tak dále… A skrz takové názory posuzujeme sebe i ostatní.  Taková přesvědčení pak předurčují náš život. A přitom nám vůbec neslouží, nejsou podporující, často už ani neodpovídají tomu, jací skutečně jsme a co žijeme, ale přesto nás ovlivňují. Ale nejde jen o tvůrčí bloky – obecně blokují naši možnost žít smysluplný život.

Každý máme svá negativní přesvědčení. Jde o to, nenechat se jimi zabrzdit.

Co se s tím dá dělat? Dají se ta negativní přesvědčení nějak deaktivovat?

Ano dají. Existují různé způsoby jak je oslabit a uvést do chodu pozitivní změnu našeho „programu“. Ranní stránky jsou jedním z nástrojů, které využíváme v průběhu kurzu, a velmi rychle nás proměňují. Uvědomíme si díky nim, že opouštíme přesvědčení, která nám ubližují a nepodporují nás. Místo toho dáváme pozornost pozitivním přesvědčením, našim schopnostem a talentům. (Zajímá-li vás, jak a proč psát ranní stránky, přečtěte si o nich více na Inspiraci Srdcem.)

Já tím také prošla. Každý máme nějaký svůj příběh, svá negativní přesvědčení, ale jde o to nenechat se jimi zabrzdit a ztrácet sílu. Když se jimi nechám ovládnout, nedají mi možnost se nadechnout, takže se přidržím modelu, který mi doteď nějak fungoval. On je totiž nejjistější, nejznámější. Zjednoduším se, zploštím se a nemusím nic nového vymýšlet a zkoušet. Zapomenu na svou jedinečnost a kreativitu. A na to, že situace má řešení.

A není to taky jen přesvědčení?

Ano, ale pozitivní. Vědomí toho, že situace má řešení a že já ho mohu objevit, je pro mě podporující. Pomáhá mi.

Můžete uvést příklad nějakého vašeho vlastního negativního přesvědčení?

Strach z opuštěnosti. To bylo moje téma, se kterým jsem se vyrovnávala velkou část života. Když mi bylo devatenáct, zůstala jsem opuštěná, bez rodiny a doslova na ulici. Jedna věc byla se s tím nějak vyrovnat. Druhá byla to neopakovat. Řešení jsem našla rychle. Ale nahlédnout, proč žiji zrovna tohle téma, proč to moje duše na téhle planetě a v tomhle životě potřebuje, to bylo na dalších zhruba dvanáct let.

Jakých bylo těch dvanáct let?

Z té opuštěnosti se pak odvíjely další nepříjemné pocity, zklamání, zrada… Když si je v sobě nesete, lidé okolo vás vám pak odehrávají příběhy, ve kterých si je můžete prožít. A vy to téma posilujete… Vaše opuštěnost se zvětšuje. Já tahle svá traumata zvládla postupnou prací. Hledáním. Běžné odpovědi klasických terapeutů mě neuspokojovaly. Zůstávala jsem v roli oběti, ve které mi ale nebylo dobře, a proto jsem hledala pomoc.

Jak jste hledala řešení?

V určitou dobu mi nepomáhaly ani knihy, ani kurzy, ani terapie. Pomohlo mi dát tomu prostor a hledat v sobě svůj vlastní léčebný mechanismus. Díky tomu se mi například sám otevřel léčivý svět imaginací. Ten jsem se neučila, prostě se mi otevřel. A postupně jsem měnila vztah k sobě. Vystupovala jsem vědomě z role oběti. Byl to dlouhý a těžký proces, ale stálo to za to.

Co přesně jste udělala jinak?

Uvědomila jsem si, že si potřebuji skutečně dovolit být milovaná. Uvěřit tomu, že já jsem sama pro sebe ta nejvzácnější bytost na světě a život je můj dar. A mám dalších mnoho darů, za které jsem vděčná. A toto si prožít v hloubi své duše, v každé buňce.

Dá se k takovému přesvědčení dostat skokově?

Dnes čím dál tím častěji vidím, že ano. Mnozí moji klienti, kteří absolvovali roky analýz a terapií zaměřených na racionální přístup k problému jsou schopní pomoci jednoduchých technik v průběhu několika sezení zvědomit svůj „neurologický bod“ vlastního příběhu, uvolnit ho a nahradit novým přesvědčením. Na Umělcově cestě to prakticky znamená, že mohou například rozpoznat část sebe, jejíž základní životní vzorec je oběť, a postupně tuto část transformovat v tvůrčí osobnost. Z bezmoci se tak stává mohoucnost. Tím, že ten vzorec pojmenujeme, procítíme a s láskou propustíme, můžeme náš příběh velmi rychle změnit.

Jak byste Umělcovu cestu přiblížila někomu, kdo nemá žádnou zkušenost ani s kurzem, ani s knihou Julie Cameronové, na jejímž základě je postavený?

Celý proces trvá dvanáct týdnů. Každý týden má své téma, například nabytí pocitu bezpečí, identity, integrity… Skupina se setkává jednou týdně a při tom setkání je třeba nechat účastníky zakusit téma, o které jde. A způsoby, respektive techniky, jakými to děláme, jsou tím, v čem se pak od sebe my lektoři lišíme.

Úkolem toho, kdo kurz vede, tedy průvodce, je postarat se o to, aby se téma týdne aktivovalo. Aktivované téma se pak člověku v průběhu následujícího týdne ukazuje ve vnějším světě. Protože co mám ve vědomí, to se děje. Kam jde pozornost, tam jde energie. A člověk, který kurzem prochází, pak toto téma může sledovat a zkoumat. Získává dva hlavní nástroje - ranní stránky a schůzky s umělcem, které vedou k tvůrčímu ozdravění.

Napadne vás příklad?

V týdnu hojnosti si mohu například všímat stavu svého účtu. A možná zjistím, že mi z něj odchází víc peněz, než kolik na něj přichází. To mě samozřejmě může demotivovat. Ale taky lze poodstoupit a uvidět, že v oblasti vztahů tu hojnost žiji, že mám mnoho dobrých přátel. Přichází chvíle pro vděčnost. A pak mohu být vděčná nejenom za ty přátele, ale i třeba za to, že mám peníze aspoň na zaplacení základních účtů… A pomalu mohu začít měnit úhel pohledu a díky vděčnosti otvírat i finanční možnosti.

Téma týdne vždycky nějak zarezonuje s mým osobním příběhem a já dostanu šanci jej přepsat tak, aby mi v něm bylo lépe. To je tvoření, ke kterému nabízí přístup Umělcova cesta… Vůbec nejde o to být profesionální herec, zpěvák nebo spisovatel.

Ale pokud mi z účtu odchází víc peněz, než kolik na něj přichází, mohlo by být nezodpovědné to ignorovat…

Ano, to, že mi hrozí mínus, může být realita, ale když se budu kritizovat a dám prostor strachu, nijak mi to nepomůže. Nebudu se cítit bezpečně. Sama sobě bych měla být největší oporou a mohu si být nejlepším přítelem. A je dobré jím být. Přátelské je zeptat se, co mohu udělat proto, abych bylav plusu. Ale to, že po sobě jdu a vyčítám si například nezodpovědnost, není podporující.

Mnoho lidí prošlo Umělcovu cestu o samotě, tedy jen s knihou. Jakou přidanou hodnotu mohu čekat od kurzu?

Já sama jsem to udělala asi v roce 2002. A šlo mi to, ale nevydrželo mi to dlouho. Chyběla mi podpora skupiny. Knížku jsem dočetla, vzala jsem si z ní pár technik do kurzů o kreativitě, které jsem tenkrát vedla, ale v ranních stránkách ani ve schůzkách s umělcem už jsem pak nepokračovala. Můj životní postoj se přenastavil, to je pravda, ale pořád jsem se hodnotila. Můj kritik byl stále velmi aktivní. Informace se mi z knihy nepodařilo úplně vstřebat. To je můj příběh, jiní mohli být s knihou úspěšnější.

Takže jste šla i na kurz?

Ano. Pak jsem šla na Umělcovu cestu do Maitrey, kterou tenkrát vedl Jan Vávra. Přišla jsem tam s přesvědčením, že už to všechno vím, že mě vlastně jen zajímá, jak to dělá někdo jiný. Ten kurz mi pomohl se probrat a být zase začátečníkem a hledačem. Byla jsem opravdu překvapená, co ve mně otevřel.

Dvanáct týdnů Umělcovy cesty je proces. Není to žádná jednorázová injekce dobrého pocitu z kurzu, ale cesta k trvalé změně.

Proč jste se rozhodla Umělcovu cestu sama vést?

Díky kurzu v Maitree jsem získala zkušenost, že během dvanácti týdnů se může zásadně proměnit životní postoj a vztah člověka k sobě samému. Došlo mi, že to není žádná jednorázová injekce dobrého pocitu z kurzu, po které se zase propadnu někam do svých starých zvyků, ale že změna, ke které došlo, je trvalá. A vede směrem ke smysluplnému životu. A právě ta proměna – to je kouzlo, které mě na Umělcově cestě fascinuje.

Ty propady už se vám nestávají?

Stávají. Stávají se mi a vím o tom. Dřív se mi to stávalo a nevěděla jsem o tom. Dnes taky vím, že si mohu vybrat, jestli v tom zůstanu, nebo budu hledat cestu, jak z toho ven. Vím, že v každé situaci mohu najít řešení, východisko, které mi bude dávat smysl. Vím, že se nemusím stát obětí. Nemusím to vzdávat. Mohu tvořit svůj život.

Tvoříte i jako umělkyně?

Ano, mám za sebou dvanáctiletou zkušenost s autorským divadlem, zkusila jsem i režírovat, to mne bavilo. Píši knihy – nedávno mi vyšla kniha pro děti „Kouzelná zahrada“, zaměřená na imaginace. Udržuji si tak „uměleckou kondici“ a zároveň nechávám stále otevřené dveře pro inspiraci.

Čím jste chtěla být jako malá?

Od malička jsem měla ráda otázky. Nemusel mi je klást nikdo skutečný, stačil mi můj vnitřní hlas. A tak jsem chtěla studovat filozofii. Protože filozof se ptá a pak hledá odpovědi. Kdo jsem? Proč tady jsem? Co má smysl?

A jak jste se dostala k práci lektorky?

Původně jsem studovala teologii a po narození mého syna jsem chtěla navázat právě tou filozofií.  V té době jsem už ale pracovala a měla jsem vedle sebe velmi praktickou kolegyni, která mě trochu přesměrovala. Pobídla mě k tomu, abych studovala andragogiku a personální řízení, což je vlastně taková praktická filozofie. Už na andragogice jsem věděla, že nechci jít dělat personalistku do firmy, ale že chci být lektor a učit komunikaci a rétoriku. A tak jsem se účastnila při studiích ročního výcviku lektorské práce a v roce 2001 zrealizovala své první školení.

Byla jsem temperamentní, plná energie a chtěla jsem více proniknout do neverbálních způsobů komunikace, zajímala mne práce s hlasem a dechem. A tak jsem po ukončení studií na Filozofické fakultě šla studovat herectví a autorskou tvorbu na DAMU. To jsem ukončila v roce 2011. A v tom roce jsem také otevřela svou první Umělcovu cestu.

To už bude skoro deset let. Bude vaše Umělcova cesta 2020 jiná než tenkrát? Co od vás můžou lidé čekat?

Měla jsem velké štěstí pobývat v zahraničí a to mi umožnilo reflexi toho, co vše se v posledních Umělcových cestách odehrálo, co mohu za sebe jako průvodce posílit a co je třeba proměnit. Třebaurčité herecké techniky, se kterými jsem ráda pracovala po DAMU, jsem dokázala lépe přizpůsobit pro tento kurz.Díky jógovým výcvikům, bioenergetice a mindfulness, jsem získala nové způsoby práce a tak mohu při provázení lidí procesem proměny používat širší škálu nástrojů, které „šiji na míru“ potřebám jednotlivých skupin anebo konkrétních účastníků. Pokaždé je skupina jiná a já pracuji s novými prvky a na to se opravdu těším.

Co když svého vnitřního umělce probudím tak dobře, že už mi nebude chtít dovolit dělat práci, díky které můžu platit složenky a hypotéku?

Umělcova cesta podporuje lidi v tom, aby hledali, kým jsou a co jsou jejich talenty. Ale to neznamená, že hned mají opouštět svoji práci. Pokud mi v tuhle chvíli dává smysl, že jsem manažer v bance, moje rodina má dům se zahradou, moje děti mají všechno, co potřebují, a já mám domov, kde jsem spokojený, nemusím hned spěchat dělat něco jiného – přestože je to volání mé duše. Ale mohu pro tuto část své duše najít prostor a pečovat o ni. Třeba ve svém volném čase. A pokud se objeví možnost ze svého koníčka udělat výdělečnou činnost, je to jen znamení toho, že jsou dveře otevřeny.

Jedna účastnice Umělcovy cesty pracuje na Magistrátě jako vedoucí odboru a kurz ji přivedl k tomu, že ve volném čase tančí argentinské tango. Naplnila si svou tvůrčí potřebu a je spokojená. Jiná žena byla manažerka vzdělávání, její pracovní čas trávila v kanceláři a věděla, že ji to nenaplňuje. Postupně začala měnit svoji práci a vzdělání. Dnes je výborná kraniosakrální terapeutka, která ve volném čase maluje na hedvábí a je šťastná.

 

Více informací o Umělcově cestě a Anetě Pavlové.

 

Julia Cameronová o ranních stránkách - ukázka z knihy Umělcova cesta.

 

 

Autor článku: Petra Dombrovská