Žák není děravá nádoba

26. března 2014

„Učitel je někdo, kdo žákovi ukazuje cestu. Bohužel tím, že současný svět je daleko více postavený na materiálních hodnotách, se toto téma, vztah mezi učitelem a žákem, vytratilo z našeho povědomí,“ říká duchovní učitelka Gantulga Ganjuur, v našich končinách známá jako "paní Gana". O metodě Vítězný dech, který praktikuje, jsme psali na podzim; teď jsme si spolu povídaly o učitelích a žácích.

Kdo byli vaši učitelé?

První učitelkou byla - a pořád je - určitě moje máma. A také moje teta, která mě naučila techniku Vítězného dechu. To ale byla dlouhá cesta, na které jsme jako žáci museli pravidelně a dlouho meditovat. Nebyla to otázka jednoho roku, mně samotné to trvalo deset let. A pokaždé, když jsme meditovali nebo cvičili, to bylo jiné.

Jak jiné?

Měli jsme různé prožitky. Učitel, kterým pro mě byla nejdřív moje teta a potom i další, nás tím vším provázel a také se nás ptal, co během meditací a cvičení vidíme a cítíme. Podle toho totiž upravoval naši další cestu a připravoval nás na další stupně. Každý byl náročnější a náročnější – jak to ve správné škole bývá. Když ale máte vedle sebe někoho, kdo velmi dobře zná cestu a vede vás po ní, tak se jde mnohem jednodušeji.

Zmínila jste svou matku jako svou učitelku. Máte ještě i jiné učitele?

Ano. I já po tolika letech meditace a práce s technikou Vítězný dech cítím, že se po určité době potřebuji vždycky vrátit domů. Protože se vždycky objevují nové a nové prožitky, pořád je kam jít dál!

(odmlčí se) Bohužel v dnešní době se vztah učitel-žák posunul, dobře je to vidět hlavně ve školách. Žák si svého učitele neváží a ten mu zase nemůže říct, pokud se žák někde dopustil chyby. To je podle mě velká škoda, protože to je právě učitel, který má ve svém žákovi vidět jeho skryté schopnosti a potenciál. Je to jednoduché: Když budeš plnit nádobu s děravým dnem, nikdy ji nenaplníš. Žák má být tou nádobou, pokud možno bez děr na dně.

Když budeš plnit nádobu s děravým dnem, nikdy ji nenaplníš.

Jak se stane, že má nádoba díry? A má je každá?

Nenene, žádná nádoba se nerodí s děravým dnem... (směje se) Díry v něm udělá ego a také chamtivost. Ale nemůžeme kvůli tomu žáka obviňovat; každý žák, každý člověk má svoji vlastní cestu a někdy se stane, že z ní uklouzne nebo sejde. Je to ale právě učitel, kdo žákovi umožní vrátit se, aby začal znovu. Akorát potom ta cesta bývá těžší.

Já sama za sebe nemohu říct, že jsem na takové duchovní úrovni jako např. Šankara, Buddha nebo další osvícení učitelé. Protože etapy, kterými oni prošli, jsem já ještě neprošla. A v rámci úrovní, které jsem prošla, dělám to, co mohu a co je mi dovoleno. Víc ale dělat nemohu.

Je nám podle vás v jednom životě dáno dostat se pouze na jednu úroveň, nebo jich můžeme projít víc?

Máme velkou možnost dosáhnout několik úrovní! Záleží jenom na našich schopnostech, naší vůli a touze. Proto bývají cesty tak dlouhé a trvají třeba i několik desítek let.

Dá se na této cestě rozlišit, zda vůle, která nás vede, vychází z naší podstaty, nebo z našeho ega?

(usmívá se) Jakmile chce člověk něčeho dosáhnout jenom pro samotné dosažení nebo aby získal nějaký titul nebo aby mohl ostatní poučovat, je jeho touha motivována z větší části jeho egem. Ale ego je důležité! Protože je to právě ego, kdo nás vede, abychom dosáhli cíle. Kdybych si tenkrát neřekla „Chci se učit a budu se učit!“, kdybych neměla zdravě vyvinuté ego, nejspíš bych se na té dlouhé cestě ztratila. Ego samo o sobě není špatné, ale nesmíme se stát jeho otrokem.

Kdybych si tenkrát neřekla „Chci se učit a budu se učit!“, nejspíš bych se na té dlouhé cestě ztratila.

A co vaše teta coby vaše učitelka, jak vypadá její všední den?

Často si myslíme, že duchovní učitelé se od nás ostatních nějak liší. Ale i oni jsou lidé, tedy i moje teta. (směje se) Takže ráno vstane, umyje se, dojde si na záchod, nasnídá se... Když měla malé děti, tak se o ně postarala, teď spíš pomáhá svému manželovi. Pak si udělá své věci, překládá knihy svého indického duchovního učitele nebo jde své žáky učit meditace nebo jógu. Teta žila s manželem nějakou dobu v Indii, kde osobně poznala svého duchovního učitele. Později jeho učení, kterému se od něho naučila, přivezla zpátky do Mongolska.

Celou dobu mluvíme o tom, jak je důležité mít na své cestě učitele, který nás povede. Jak to koresponduje s názorem, že největšího učitele máme každý v sobě?

Ano, to je pravda, že člověk je sám sobě největším učitelem. Bohužel dostatečně neposloucháme svou intuici, která nás neustále vede a tím i učí. Učitel ve vnějším světě nám zase může pomoci naučit se poslouchat svou intuici.

Známe řadu osvícených učitelů, duší, které přišli na svět s plně vyvinutou intuicí, jen ji potřebovali v lidském těle obnovit, aby o tom dokázali říct ostatním řečí Země, které budou ostatní rozumět. To byl například Buddha, Ježíš, Kršna, Mahariši...

A pak se stane, zvlášť v dnešní době otevřené nejrůznějším duchovním směrům, že se učitelem stane někdo, kdo sotva absolvoval základní stupeň...

Je to tak, ale nikoho za to neodsuzuji. Naopak takové lidi podporuji, akorát říkám jednu věc: Věnujte se jedné věci, dokonale se ji naučte a tu potom předávejte ostatním. Ale než se ji naučíte, pracujte sami na sobě. Protože pokud na sobě člověk nepracuje, velmi lehce spadne do toho, že chce učit a vést druhé, i když se sám potácí v problémech.

Věnujte se jedné věci, dokonale se ji naučte a tu potom předávejte ostatním. Ale než se ji naučíte, pracujte sami na sobě.

Na druhou stranu znám lidi, kteří se v osobním životě potýkají s určitými potížemi, ale to, čemu se profesně věnují, ovládají naprosto perfektně. Ale to proto, že na sobě stále pracují. (odmlčí se) Což je také právě ta odvaha a touha jít dál, o které jsme mluvily před chvílí; kdybychom ji neměli, tak se žádné takové změny k lepšímu uvnitř nás dít nebudou.

Jak to vypadá, když vy sama navštívíte své učitele v Mongolsku?

Navštěvuji meditační centra, ve kterých mí učitelé působí, a také semináře pro hodně pokročilé. Během nich totiž čtyři až šest dní od rána do večera nepřetržitě meditujeme a cvičíme. To je docela dost náročné, vyžaduje to projít předchozí stupně, naučit se pozorovat svůj dech a myšlenky... a propojit je. Když se nenaučíme je spojit, nenaučíme se meditovat ani pracovat se svými emocemi.
Já sama jsem ty nejvyšší úrovně ještě nedosáhla, ještě mě čeká spousta práce. A nemám důvod, proč to tajit nebo se za to stydět. Nějakou dobu trvá, než projdeme všemi stupni.

A vy víte dopředu, jaké ty stupně jsou? Víte, co vás čeká?

Ano, vím. A v každém stupni hrozí, že při zkouškách propadneme. (odmlčí se) Jak jsem postupně zjistila, tady v Čechách jsou diplomy, osvědčení, nejrůznější certifikáty a potvrzení velmi důležité. To je samý papír, papír, papír... U nás to tak není. Když jsi žák, který se učí nějaké dovednosti, tak tě tvůj učitel provází tak dlouho, dokud nesložíš všechny potřebné zkoušky, i ty nejtěžší.

Které to podle vás jsou?

Meditační. V nich učitel naprosto přesně ví, co se děje a zda je jeho žák už připraven jít dál - nebo ještě ne.

Jak učitel pozná, že si žák nevymýšlí? Že vidí skutečně to, co popisuje, nikoliv to, co si myslí, že by učitel rád slyšel?

Nemůže si vymýšlet... (usmívá se) Protože učitel sám vidí, co žák prožívá a vidí. Ale jak říkám: Než žák do takové úrovně dojde, to je, panečku, dlouhá cesta... Je pravda, že jsem měla štěstí poznat spoustu takových zkušeností, ale myslím si, že v tomto životě stejně nestihnu poznat všechno. Ale kdo ví, může se stát, že se mi podaří dokončit to, co chci dokončit... Nikdo neví.

Máte tedy představu, kam se chcete dostat.

Ano. A také proto dělám, co dělám, a jdu cestou, kterou jdu. Ale nemohu spěchat, chce to hodně trpělivost a pokory. (odmlčí se) Stupeň, který chci dosáhnout, je hodně těžký. Ale nebojím se, naopak se na to těším. Během meditace jsem od svého učitele obdržela pokyny, na co se mám teď v této chvíli soustředit.

To vám řekl váš učitel? Mentálně?

Ano, protože během meditace může být učitel všude. A může se s tebou tedy spojit. V tom také spočívá síla meditace: že se můžeš spojit se svým učitelem. (v ten okamžik se mi vrátila živá vzpomínka na jednoho indického lékaře,který nám tehdy na jihu Indie zasvěceně vyprávěl o naší lidské možnosti a schopnosti spojovat se se svým guru, s nejvyšší podstatou – Parabrahma. Vřele ji tehdy doporučoval jako správné vedení, pozn.red.)

Tímto způsobem jsem se v meditaci spojila se svým učitelem několikrát. Ale ne proto, že jsem chtěla! Prostě se to stalo. A právě tehdy jsem dostala pokyny, co nemám dělat nebo co mám dělat, jak a kdy to mám dělat. Třeba zrovna naposledy, to bylo v listopadu, za mnou přišel můj duchovní učitel a dva dny byl se mnou, přímo nade mnou! Celou dobu jsem citelně cítila jeho přítomnost, bylo to krásné!

(odmlčí se) My, lidé, máme často představu, že náš duchovní učitel musí být s námi v tělesné blízkosti. (usmívá se) Ale to není pravda, i šamani uvažují v rovině „ducha“ coby takového „učitele“. Ale i když se sama věnuji šamanské cestě, nerada bych o tom mluvila. A také proto nemám ráda, když mi ostatní říkají, že jsem „šamanka“, to mi vždycky vstávají vlasy hrůzou na hlavě před mým duchem, který mě vede, přináší informace, učí mě nebo pomáhá léčit...

Šamanismus je další a naprosto jiná oblast, o které by se dalo mluvit hodiny a hodiny. Tak třeba zase někdy příště.

Náš tip:
Koho paní Gana zaujala, nejenom jako „duchovní učitelka na cestě“, lektorka metody Vítězný dech nebo prostě jako člověk takový, může se více dozvědět na jejích www stránkách Vítězný dech.

Autor článku: Rina Komorádová

Komentáře

Zpět na předchozí stránku

BRÁNY DOSPĚLOSTI

25. – 31.10.2021

BRÁNY DOSPĚLOSTI

25. – 31.10.2021