Zastavme útěk do mysli – začněme cítit a tančit!

27. srpna 2014

„Pomáhám lidem otevírat dvířka jejich klece tak, aby objevili, že v sobě mají prostor i na něco mnohem víc, než dosud znali nebo prožívali. Důležité ale je, aby udělali vlastní zkušenost,“ říká Saryo van Lakerveld, tanečník a lektor tance 5rytmů. Spolu s Evou Bergerovou se podílejí na rituálně-divadelním tanečním projektu Vystup z příběhu.

Tanec 5rytmů tančíš víc než 15 let. To už je docela dlouhá doba. Co pro tebe tanec znamená?

Především hlubokou komunikaci sám se sebou, se svým duchem a se svým tělem. Je to velmi dobře uzemněný a uzemňující a současně příjemný způsob, jak se otevřít svému podvědomí... a také jak navázat a prohloubit vztah sám se sebou, se svým tělem.

To je první úroveň tance: uvědomit si sám sebe, své tělo. Jakmile se mu totiž otevřeme a začneme si ho užívat, začneme ho milovat, automaticky se nám otevře i naše srdce. A to je další úroveň tance: Dotknout se svého srdce, být s ním v kontaktu totiž znamená, že jsme v kontaktu s tím, kým ve skutečnosti doopravdy jsme. Tehdy můžeme začít osvobozovat svého ducha. A v tom je obsažena další rovina, a sice rovina léčení všech našich zranění, která máme.

Zmínil jsi srdce a ducha tedy spirituální rozměr člověka a zároveň tělo, jeho část zakotvenou ve fyzické realitě. Což je trochu paradox k tomu, jak žijeme, protože drtivou část svého života trávíme v hlavě, ve své mysli...

… a celkem tomu rozumím. Mysl se pohybuje ve struktuře, pracuje ve „škatulkách“ a potřebuje mít ve všem jasno. Jenže když se do jedné takové škatulky zavřeme, neexistuje pak pro nás nic víc než ona škatulka. Což je jen křečovitý pokus naší mysli udržet všechno hezky pohromadě. To ale není přirozené.

Když se do takové škatulky zavřeme, neexistuje pak pro nás nic víc než ona škatulka.

Jenže dost často to je pouze reakce na tak velkou psychickou či fyzickou bolest, že nám vlastně nezbývá nic jiného než se od svých emocí či těla odříznout a existovat jenom v mysli.

To je pravda, tyto „útěky“ do mysli se dějí. A ještě si k tomu přidejme fakt, že celá naše společnost je postavená na mysli...! Nejsme zvyklí být ve svém srdci. Hezky to je vidět na lidech jedoucích v pondělí ráno do práce; každý v autobuse přemýšlí a je izolován ve své hlavě, ve svém vlastním světě.

Přeci tam ale nemůžu nastoupit a začít tancovat tanec 5rytmů...!

To skutečně nemusíte, stačí, když nastoupíte a budete ve spojení se svým srdcem. Budete ho vnitřně cítit, tím pádem budete otevřená a bude z vás vyzařovat přátelství a srdečnost. A lidé kolem to poznají, to mi věřte. A dost možná z toho budou v šoku. (směje se)

Ještě k mysli a myšlení: Nechci říct, že jsou špatné, naopak: Jsou pro nás užitečné, protože je k našemu životu také (zdůrazní) potřebujeme. Neměly by se nás ale ovládat, protože jinak budeme žít v kleci. A náš duch tu není od toho, aby žil v kleci, naše duchovní podstata je svobodná.

Což můžeme prožít také díky tanci.

Ano! Vidím to na lidech pokaždé, když přijdou na lekci; zpočátku se většinou ostýchají a po očku se dívají kolem sebe, na ostatní. Postupně se ale víc a víc uvolňují, jsou víc a víc sami sebou, jsou víc a víc svobodní.

Z vlastní zkušenosti ale musím říct, že k tomu hodně pomáhá tvoje vedení.

(uměje se) Pomáhám lidem pomalu otevírat dvířka jejich klece tak, aby objevili, že v sobě mají prostor i na něco mnohem víc, než dosud znali nebo prožívali. Důležité ale je, aby udělali vlastní zkušenost. Kdybych jim řekl: „Když uděláte tohle a tohle, budete svobodní tak, jako je váš duch“, tak to nebude fungovat. Takhle se vědomí toho, že naše pravá podstata je skutečně svobodná, nedostane do těla – bude pouze v mysli.

Pomáhám lidem otevírat dvířka jejich klece tak, aby v sobě objevili prostor i na mnohem víc.

Jak tento prožitek osobní svobody a plného spojení se svým tělem začlenit do svého každodenního života, abychom ho prožívali plněji a přítomněji?

(přemýšlí) Nejde o to, že bychom měli tančit na ulici nebo v autobuse. Samozřejmě můžete, jestli chcete... (usmívá se), ale taky plně pochopím, když to neuděláte. Jde o to, že když se věnujeme vnitřní práci na sobě a vnitřně se osvobodíme, něco uvnitř nás se změní. A klec, o které jsme mluvili, začne pomalu mizet.

Vůbec nejde o to, že bychom to měli vyjadřovat na potkání nebo že bychom měli dělat něco speciálního. Ti, kdo jsou kolem nás, naši vnitřní změnu stejně ucítí. A to samé se děje i během tance: Když se do něj plně ponoříme, jsme plně přítomni. A v této plné přítomnosti okamžiku tady a teď také plně dokážeme vnímat lidi kolem sebe. Rezonujeme s nimi a oni zase s námi. A tato energie vzájemného sladění se rozšiřuje dál a dál. Jako když vhodíš do vody kamínek a na hladině se začnou šířit kola....

Důsledkem velmi často bývají dvě věci: jednak v každém člověku roste motivace pokusit se do tohoto prostoru vnitřní svobody vstupovat častěji a častěji.... a jednak na příští lekci přivedou své přátele, kteří na další lekci přivedou zase své přátele a tak dále. Šíření „vln“ tedy funguje. (usmívá se)

Saryo, co tebe osobně přivedlo k tanci 5rytmů?

Od svých dvaceti do osmadvaceti jsem byl závislý na tvrdých drogách. Ale to nebyl život, vlastně jsem byl napůl mrtvý, nebyl jsem ve svém těle. Jednou jsem skutečně málem zemřel. A v ten okamžik přišla jasná volba: buď umřu a zmizím z téhle planety – nebo zvolím život.

Dodnes si živě pamatuji okamžik, kdy jsem řekl ANO životu. Tohle ANO je přítomné v mém všedním každodenním životě; cítím ho pokaždé, když tančím nebo když ostatní tancem provádím. A i když je na světě plno bolesti a utrpení, vím, že život také dokáže být naplněný, krásný a bohatý.

Říká se, že v místě naší největší bolesti se skrývá náš největší dar – nejdřív ho ale musíme transformovat.

Všichni máme svá zranění, všichni si procházíme svými lekcemi. A některé jsou skutečně těžké... Podle mě tou nejlepší terapií je pochopit, o čem daná lekce je, protože to nás přivede do bodu, ve kterém si můžeme vybrat a rozhodnout se pro život. Není to lehké, je to otázka každodenní praxe, jak se naučit dívat se na sebe a vidět, že tohle všechno je pouze součástí učení, pro které jsme si sem přišli. Že to všechno je náš příběh.

Čím víc si tohle budeme uvědomovat, tím víc k němu získáme odstup, až se jednou dostaneme do okamžiku, ve kterém celý tento příběh necháme být. Protože my nejsme (zdůrazní) tímto příběhem.

Saryo se podílí na divadelně-tanečním projektu „Vystup z příběhu“, jehož autorkou je divadelní ředitelka Eva Bergerová. I ona je součástí našeho rozhovoru.

Evo, co tě inspirovalo k tomuto projektu?

„Vystup z příběhu“ je mým tajným snem a uskutečněnou vizí. 19 let režíruji především klasickou činohru, která je ve své současné podobě zosobněním konfliktu, příběh se vypráví skrze konflikt. Navíc velmi nevědomým způsobem. Je to,  jako byste na jeviště hodili bombu, a čekali, co se stane. Tu bombu jako režisér házíte po hercích i po divácích. Výsledkem je rozklad, destrukce, deprese, nicota a zoufalství. Stav, ve kterém se soudobé divadlo ocitlo, včetně diváků.  Diváci se stali tak pasívní složkou divadla, jak je to jen možné. A to mě přestalo bavit. Proto jsme se v tomto projektu vrátili k jednomu z možných kořenů divadla, a tím je rituál. V rituálu jsou všichni účastníci aktivní. Rituál má, stejně jako antické divadlo za cíl katarzi.

Katarze ve smyslu vnitřního očištění?

Ano, ale k tomu musí mít diváci možnost vcítit se do děje, soucítit, sdílet a spoluprožívat to, co se před nimi děje. Pak je možné přivést pozornost dovnitř, do svého nitra. Tam jsme spojeni se všemi ostatními lidmi i celým vesmírem. Zažít ten okamžik překročení svého příběhu, zapomenout na sebe. A to se může povést skrze aktéry, nepoužíváme slovo herec, kteří alespoň v určité míře pracují vědomě s tělem, emocemi a svou myslí. 

(přemýšlí) Všichni prožíváme své příběhy, denně i stovky. Další příběhy se odehrávají v našich hlavách, je to takový organizovaný chaos. O to ale nejde, ten tady bude pořád. Jde o to, že jsme ke svým příběhům a myšlenkám připoutáni a zůstáváme v nich zacykleni. Ony ale nevyjadřují naši skutečnou podstatu, nejsou pravdivé! Vyjadřují pouze naši představu (zdůrazní) o tom, kým si myslíme, že jsme. Když se podíváme za ně, objevíme tam něco, co nelze vyjádřit slovy. Pro někoho to je Vědomí, pro jiného Energie, jiný To nazývá Bohem... Naše pravá podstata.

A jak to používáš v divadelním představení?

Jde o to, že se aktéři snaží být vědomí, přítomní v každém pohybu a okamžiku. Představení tím dostává jinou energii, která je také léčivá. Například na pražskou premiéru představení přišla má kamarádka s holí a odešla bez ní. (směje se) V momentě, kdy člověk překročí hranice připoutanosti ke svému osobnímu příběhu, stává se svobodnějším. Divákům chceme otevřít tuto možnost. Odpoutat se od příběhu. Být na něm nezávislý.

Chápu, že tento přístup aplikuješ na herce. Jak se to ale dotkne diváků?

Podle mých zkušeností pokud jsou aktéři plně přítomni a vědomi ve svých tělech a pohybech, pak se to přenese i na diváky. Energie pracuje sama, mluvil o tom Saryo; to jsou ty vlny na hladině, funguje to naprosto stejně. (usmívá se) Ale byli bychom rádi, aby se vždy diváci stali součástí společného kruhu, samozřejmě s veškerým respektem k jejich rozhodnutí! Premiéru jsme ukončili asi hodinovým tancem skoro všech padesáti diváků. Nikdo je nenutil, jen jsme jim nabídli ruku a prostor ke sdílení. Katarze nastala... Tím přestává být tohle setkání klasickým představením a stává se daleko víc společně sdílenou a prožívanou oslavou, rituálem.

Náš tip:

Saryo jezdí do České republiky už nejméně 10 let. Podle posledních informací se na jeho příští návštěvu můžete těšit 12. - 14. září v Brně. A pokud máte rádi experimentální divadlo, nenechejte si ujít reprízu projektu „Vystup z příběhu“, která se v prostorách Strašnického divadla bude konat opět na podzim. Podrobnejší informace a přesný termín hledejte na Junity.cz nebo rovnou kontaktujte organizátora na emailu Pavarotinoc@gmail.com.

Autor článku: Rina Komorádová

Komentáře

Zpět na předchozí stránku