Život nemá zpátečku

14. července 2010

S Wilfriedem Nellesem, německým terapeutem, jsme si povídali o jeho nové knize, v níž přináší nový pohled na rodinné konstelace. Mluvili jsme o tom, že je lidstvo v pubertě, i o tom, proč jsou pro muže důležité mužské skupiny.

Wilfriede, v pátek 2. července vyšla v nakladatelství Ježek v češtině Tvoje kniha „Život nemá zpátečku“. Co v ní čtenáři najdou?

Jsou to vlastně dvě knihy v jedné. V první části se mapuji vývoj lidského vědomí. Používám k tomu obraz tradičního východního učení – koncept čaker neboli energetických center. Analogií jsou i určité vývojové stupně lidského života.

Takže jich je sedm, stejně jako čaker?

Ano, je sedm stupňů vývoje vědomí i našeho individuálního života. Začíná to dobou, kdy jsme v matčině lůně. Ta má i kolektivní vyjádření – v křesťanské mytologii je to ráj, v jiných mytologiích je to podobné. Pak máme narození – vyhnání z ráje. Najednou se musíme sami postarat o své potřeby. V počátku se sice neumíme sami o sebe postarat, ale dokážeme alespoň plakat, když máme hlad. To v matčině lůně nemusíme dělat. Toto období odpovídá druhé čakře.

Jaká témata jsou s tímto obdobím spojena?

Kde je moje místo, v němž jsem v bezpečí? To je pro druhé období to hlavní. Dítě je závislé na rodičích. Potřebuje mít pocit, že na svém místě je v bezpečí.

Po dětství přichází dospívání.

To je třetí fáze. V kolektivním vědomí se týká tradic, které člověku říkají, co má dělat a kde je jeho místo. Náboženství, které člověku říká, co je dobře a co je špatně. V individuálním životě je to fáze dospívání, které zpochybňuje úplně všechno, aby mladý člověk našel své místo v životě. Rebelie proti všemu. Člověk si myslí, že je nejlepší na světě.

Když se ale něco pokazí, jde za tatínkem a řekne „Potřebuji nějaké peníze.“ Předstírá nezávislost, ale ve skutečnosti nezávislý není. Na úrovni čaker mluvíme také o třetí – o čakře, která je sídlem emocí, kontroly, síly a moci.

Ve které fázi se podle tebe nachází lidstvo?

Právě v této. Podle mne jsme ve fázi dospívání.

Můžeme tedy očekávat ve světě rebelii a vzdor?

Ne. To už se stalo. Můžeme ale očekávat, že vše, co existuje, bude zpochybněno. Na konci nebudeme vědět nic, ani na jaké půdě stojíme. Ve druhé fází vědomí jsme si mysleli, že to víme. To byla naše stará přesvědčení, zjednodušeně řečeno.

Jakákoli pravda může být zpochybněna. Pochybnost je základem tohoto období.

Dogmatem třetí fáze je „Nic není pravda – pravda totiž vlastně neexistuje.“ Jakákoli pravda může být zpochybněna. Pochybnost je základem tohoto období. Můžeme očekávat, že na jeho konci nikdo nebude vědět, proč je tady, jaký je jeho směr a co má dělat. Může jen pochybovat.

Ideální doba pro objevování spirituality ne?

Pro její hledání. Lidé začnou zjišťovat, že potřebují něco, co jim dá směr. Po této fázi, kterou můžeme vidět i jako období negace, zjistíme, že nezbylo vůbec nic. Ke starým přesvědčením a pravdám se přitom nedá vrátit.

Takže?

Takže nezbývá, než jít kupředu – důvěřovat svému vnímání. To je to jediné, co se dá dělat. Posunout se od pochybování k srdci, prostoru. Ke čtvrté čakře. Proces pak pokračuje postupně k páté až sedmé. Sedmá je osvícení, což je totéž jako v lidském životě smrt. Nicméně zpátky ve čtvrté fázi – v lidském životě je to odvaha jednat bez vědomostí, být dospělý.

Jak to myslíš?

Je to jako když se staneš rodičem. Když se rozhodneš mít děti, nevíš, co všechno tě čeká (směje se). Co všechno může přijít zjistíme, až když to uděláme. Na úrovni lidského vědomí je tento princip ještě vzdálen. Někteří lidé se jej ale už mohou dotknout.

Dá se tedy říci, že se lidstvo nachází na přelomu vzdoru a lásky?

Ano, to je to téma. Milovat a důvěřovat. Láskou ale nemyslím lásku mezi dvěma lidmi. Myslím tím otevření srdce. To samozřejmě může způsobovat obavy.

Což ale znamená, že mnohé současné systémy, jako například ekonomika založená na soutěžení, postupně přirozeně přestanou fungovat.

Ano. Pokud mluvíme o situacích, z nichž mají všichni zúčastnění užitek, překonáváme starý systém. Spolupráce místo soutěžení. Ale pozor – vývoj je možný jen tehdy, když jsou staré, původní systémy integrovány. Nesmíme je odmítat. To jsme se mohli naučit v rodinných konstelacích – musíme integrovat své dětství a rodiče, nikoli je odmítat. To je stejné. Musíme integrovat i hlouposti, kterých se mládí dopouští. A vlastně bychom je ani neměli nazývat hloupostmi, protože bez zničení starých systémů a přesvědčení by láska a důvěra nemohla povstat. Staré systémy přesvědčení musejí být úplně zničeny. To je úkolem dospívání, třetí fáze vědomí. To ještě není dokončeno – někteří lidé tím již prošli a jsou na cestě k důvěře a lásce.

Takže se v konstelacích, které vedeš, projevuje tento posun?

Ano. Tento posun k otevřenému srdci, důvěře a lásce je tím, nač se v konstelační práci zaměřuji.

Jedno velké „ano“ všemu, co se děje?

Ano. Přitom vyjádřením třetí fáze je „ne“. Jenže i tomu „ne“ potřebujeme říci „ano“. Mimochodem – tohle dosud nebylo do konstelační práce zahrnuto. „Ne“ nebylo dovoleno. To je základní rozdíl proti Hellingerovi (Bert Hellinger, německý terapeut, zakladatel metody rodinných konstelací, pozn. aut.). On „ne“ ve své práci nepřijímá. Přitom je to něco, co musíme přijmout jako přechodný stav. Nemusíme to následovat, protože „ne“ nikam nevede. Víš, když opravdu otevřeš své srdce, musíš začít z ničeho.

Zaznamenal jsi mezi svými klienty nějakou změnu od té doby, co se věnuješ těmto principům?

Ano. Přichází ke mně klienti, kteří jsou dospělejší. Obzvlášť v Německu mám teď hodně klientů, kteří říkají: „Na konstelacích bylo vždycky něco, co mne zajímalo, ale nikdy jsem je nedokázal úplně přijmout. Jakoby něco chybělo.“ Teď se zdá, že to „něco“ našli – přijetí toho „ne“. Mám klienty, kteří před patnácti lety chodili k Hellingerovi, a teď říkají: „Tohle jsem hledal.“ Ale obecně bych řekl, že lidé, kteří přicházejí, jsou dospělejší.

Co tě přivedlo k tomuto posunu?

Ale pro mě to není náhlý posun. Došel jsem k tomu postupně, bylo to pro mne čím dál jasnější. Od samého počátku, kdy jsem se s rodinnými konstelacemi setkal – což bylo v roce 1996 -, jsem cítil, že konstelace se tímto směrem pohybují. I z osobních rozhovorů s Hellingerem jsem získal pocit, že i on se posouvá tímto směrem. Ale tehdy to ještě nebylo tak jasné. Ve mně se to prostě krůček po krůčku vyvíjelo, není to náhlý posun. Moje otázka tedy už není „Kde je správné místo v mojí rodině, kam patřím?“ Spíš se teď ptám – „Jak mohu důvěřovat sám sobě, abych mohl opravdu žít svůj život?“

Ale nevychází tato otázka z otázky předchozí, tj. „Kde je mé místo v mé rodině?“

Jistě, vychází. Je to pokračování té otázky, samozřejmě. Ale prakticky jde o posun v zamření pozornosti. Pozornost už například není na tom, co potřebuje rodinný systém pro svou celistvost. To bylo v devadesátých letech. Má otázka teď je, co potřebuje klient, aby mohl stoprocentně souhlasit sám se sebou a svým způsobem života.

Je tedy smíření se s původní rodinou nutným předpokladem pro další růst člověka?

Ano, ano. Každý konflikt s minulostí udržuje tvou zapletenost s minulostí. Ubírá ti to energii, kterou bys mohl použít pro cestu vpřed. Souhlasit s existencí svých rodičů je proto jedním z největších kroků.

Jenže to pak člověk čelí nebezpečí toho, že bude šťastný!

Ano (dlouho se směje)! Máš pravdu! To je hluboké porozumění. Když čelíš tomuto nebezpečí – tedy nebezpečí „být šťastný“ -, začneš si uvědomovat, že tvůj pocit štěstí nebo neštěstí záleží jen na tobě. Je to tvoje odpovědnost.

To je to nebezpečné!

Ano (směje se)! Proto někteří lidé raději zůstávají dětmi.

Takže provokuješ.

Neprovokuju. Pravda, to, co říkám, některým částem vědomí zní jako provokování. Ale já to neprovokuju. Nezajímá mě provokace.

V září zahajuješ v České republice další seminář – jaký bude?

Je to mužská skupina.

Á, šovinistická skupina…

Ano, šovinistická skupina (směje se)! Před lety jsme se takhle setkávali s přáteli – muži. Vždycky jeden z nás připravil nějaký program. Jednou jsme šli na fotbal. Přišli jsme na stadión – to byla opravdová mužská skupina! Pak jsme šli na pivo. To byla opravdu šovinistická skupina (směje se)!

Tak to se mají lidé na co těšit!

Ne, teď vážně. V této skupině budou moci muži mluvit o mužských věcech bez studu před ženami. Získáme zkušenost, jaký je život v mužském světě.

Není to vyloučení jedné poloviny světa?

Kdepak. Je to jen zajímavá zkušenost, žádné vylučování. Já nejsem příznivcem toho, když se příliš odděluje. Ale podívej se na jednu věc: v současnosti mají muži a chlapci jeden problém. Chlapci jsou vychováváni z 80-90% ženami. Začíná to matkou, která je v rodině víc přítomná než otec. Pak přijde mateřská školka, kde jsou v roli vychovávatelů opět ženy. To samé na základní škole. Víc mužů se pak objevuje až na středních školách.

Děti tak podle mne neměly šanci nalézt vlastní způsob řešení konfliktu.

Chlapci tak získávají ženský pohled na svět, který ale není jejich přirozeností. Dám ti jeden příklad – když byl můj syn malý, chodil jsem s ním na hřiště. Sedával jsem tam a četl knihu. A děti spolu někdy  bojovaly – to děti dělávají. Ženy vždycky okamžitě zasáhly, chránily dívky proti chlapcům a mladší proti starším. Děti tak podle mne neměly šanci nalézt vlastní způsob řešení konfliktu.

Nezneužívaly ty starší děti své fyzické převahy?

Někdy trochu ano – ale i to je někdy součástí života a ty mladší by se měly naučit, jak tomu čelit. Přítomné maminky se na mne zlobily, že jsem nezasáhl. Ale muži prostě mají jiný přístup než ženy. Ale chlapci během svého dětství nemají moc příležitostí, jak se s ním setkat. Proto je čas od času dobré, když se sejde mužská skupina.

Wilfried Nelles (*1948) je německý terapeut. Od osmdesátých let se věnuje psychoterapii, od roku 1996 pak rodinným konstelacím. V češtině vyšla jeho kniha Amorův šíp, nyní přichází kniha Život nemá zpátečku. Informace o Wilfiredu Nellesovi naleznete na jeho www stránkách. V České republice organizuje jeho semináře Sangít Petra Pejchalová. Mužskou skupinu, která proběhne v polovině září, organizuje David Samek.

 

Autor článku: Petr Sedláček

Komentáře

Zpět na předchozí stránku

BRÁNY DOSPĚLOSTI

25. – 31.10.2021

BRÁNY DOSPĚLOSTI

25. – 31.10.2021